Adam Guzdek vystudoval Fakultu architektury VUT a v doktorském studiu se zaměřil především na výuku obytných staveb. „V ateliéru obytných staveb byla výuka snazší. Stačilo si vyhlédnout nějaké pole, kde mají studenti dům navrhnout. V tu chvíli bylo jedno, jestli se tam smí, nebo nesmí stavět. Mnohdy bylo místo zcela abstraktní a neexistující. Studenti se museli naučit správně navrhnout dům, byt pro rodinu. Uspořádat místnosti dispozičně a prostorově správně tak, aby to vyhovovalo funkčně a provozně,“ vysvětlil Adam Guzdek.

Na podzim loňského roku se ale stal garantem výuky obnovy památek. „Od té doby neustále přemýšlím nad konceptem výuky tohoto zaměření a inspiruji se jak na jiných českých univerzitách, tak v zahraničí. Došel jsem k tomu, že naprosto stěžejní je, aby studenti pochopili objekty, se kterými pracují. Aby rozpoznali vazby a zažili některé věci v praxi. Obnova je velmi složitá disciplína i pro zkušené architekty, natož pro studenty,“ upozornil Guzdek. Domnívá se, že budoucí architekti musí rozumět zejména historické struktuře staveb. „Nejde o to, aby místnosti pouze naplnili funkcemi. Studenti například řešili zámek, který investor zpřístupnil. Měl požadavek na možnost ubytování. Z historických pramenů víme, že tyto objekty byly řešeny tak, že v přízemí bylo hospodářské zázemí a až v prvním patře zvaném piano nobile bydlelo panstvo. Barokní a renesanční zámky, které byly osově symetrické, mívaly obvykle v ose hlavní společenský sál. Protože si ale student nebyl všech těchto souvislostí vědom, umístil do takto významného místa koupelnu a toalety. S ohledem na okolní místnosti a požadavky investora se tam totiž hodily. Toto se ale nesmí stávat,“ popsal Guzdek.

Podle něj tento příklad demonstruje jeden z problémů, se kterými se výuka obnovy památek musí potýkat. „Máme jen třináct týdnů na to, abychom studentům předali tolik poznatků, aby si sami následně uvědomovali, proč třeba nemohou do sálu umístit toalety. Za tak krátkou dobu ale student některé věci nepochytí,“ uvedl Guzdek. Druhým problémem je pak shánění vhodných objektů, na kterých se studenti mohou učit. „Musí to být konkrétní existující stavba s historickou hodnotou. Dále musí být dostupná. Majitel nás do ní musí pustit a musí to být objekt před rekonstrukcí. Najít něco takového není vůbec jednoduché,“ dodal Guzdek. Rozhodl se proto oslovit prostřednictvím Svazu měst a obcí ČR jednotlivé starosty a primátory s nabídkou spolupráce.

Na výzvu se ozvalo okolo šedesáti lidí. „Což je bezvadné. Problém je, že si všichni myslí, že právě s nimi budeme spolupracovat hned další semestr. V rámci jednoho semestru ale stihneme jedno až dvě témata. To znamená, že teď máme práci tak na deset let,“ podotkl Guzdek.

V současném letním semestru se spolu se studenty věnuje obnově venkovského domu v Prasklicích u Kroměříže a Göthově domu v Dačicích. „Starostové z těchto měst byli ochotni uspořádat pro studenty workshop, což je jedna z našich podmínek spolupráce. Pokud chceme učit, že architekt má respektovat genius loci, neboli ducha daného místa, je potřeba, aby studenti místo navštívili a poznali. Nechci, aby k práci přistupovali povrchně,“ vysvětlil Adam Guzdek. V rámci semináře předmětu Obnova památek se studenti navíc učí objekt architektonicky zaměřit. „Je dobré, aby si uměli tyto drobné práce udělat sami. Ne ke všem objektům totiž existuje zaměření. Taky pak nebudou v praxi vypadat hloupě, že na stavbě ani nevědí, jak dané přístroje používat,“ dodal Guzdek.

Ačkoliv praktickou výuku a výjezdy vítají s nadšením, tvorba návrhů v rámci ateliéru obnovy památek podle Adama Guzdeka studenty mnohdy nebaví. Zejména kvůli požadavku drobných zásahů a nutnosti respektovat původní práci architekta. „Řada z nich k tomu ještě nedospěla. Je potřeba si ale uvědomit, že obnovu budou dělat celý život. Naše krajina je už téměř zastavěná. Pravděpodobnost, že budou stavět na zelené louce, je tak malá. Spíš budou řešit rekonstrukce starších domů,“ upozornil Guzdek s tím, že za památky považuje například i některé stavby z období komunismu. „Obnova památek se nedotýká pouze státem chráněných památek, jako jsou například zámky a hrady. Jsem velký příznivec architektury druhé poloviny 20. století a velmi nelibě nesu necitlivé zásahy do této architektury. V očích mnoha lidí jsou to jen komunistické krabice. Přitom mají často krásný architektonický detail a mnohdy ještě zachovaný autentický interiér. I v omezeném stavebním průmyslu se tehdejší architekti snažili dělat dobrou architekturu světové úrovně. Mnozí dnešní architekti v tom ale nehledají to dobré a domy pod nátlakem investorů modernizují, čímž zcela mění jejich výraz. Studenty se proto snažím naučit hlavně tomu, že každá stavba je památkou práce našich předků a zasluhuje úctu. Musí se naučit a být schopní rozpoznat kvalitní od nekvalitního a k obnově přistupovat s respektem k historické substanci a historii samotné,“ uzavřel Guzdek.

(zep)