Profesor Miroslav Kasal o vydání knihy v USA a celoživotní práci v radioelektronice

Profesor Miroslav Kasal patří k nejvýraznějším českým odborníkům na radioelektroniku a vesmírné komunikační technologie. Nedávno se dočkal významného milníku – jeho kniha o příjmu slabých rádiových signálů z vesmíru vyšla v prestižním americkém nakladatelství Wiley. V rozhovoru popisuje, jak složitý byl proces přípravy anglického vydání, proč je příjem slabých signálů z vesmíru technicky tak komplikovaný a proč je experiment klíčový pro vědeckou práci. Sdílí také, jak se ve svém volném čase věnuje měření signálů odražených od Měsíce a udržuje si tím svou celoživotní vášeň pro radioelektroniku. Příběh profesora Kasala ukazuje, že česká věda má rozhodně co nabídnout – a že vášeň a zvídavost jsou stále tou největší hnací silou.

Pane profesore, gratuluji k vydání knihy v americkém nakladatelství Wiley. Co pro vás tato událost osobně znamená?

Jsem samozřejmě potěšen.

 Vaše kniha Slabé signály vyšla v češtině teprve před dvěma lety. Jak vznikl nápad na její anglické vydání?

Různými cestami se informace o knize vydané v češtině dostala do zahraničí a obrátilo se na mě několik kolegů, zabývajících se touto problematikou, s žádostí o zaslání knihy, byť v češtině. Prof. Raida mi nabídl, že zkusíme oslovit nakladatelství Artech s nabídkou vydaní knihy v angličtině. Odtud jsme byli přesměrováni do nakladatelství Wiley. Ti si vyžádali podrobný obsah a také české vydání knihy. Nechali vypracovat dva nezávislé posudky a požádali o explicitní vyjádření VUTIUM, že se jejich autorská práva týkají pouze na vydaní v češtině (popř. ve slovenštině). Protože oba posudky byly jednoznačně kladné, nabídlo mi nakladatelství Wiley k podpisu smlouvu o dodání rukopisu v angličtině.

 Jak náročné bylo převést odborný text do angličtiny? Konzultoval jste překlad s nakladatelstvím, nebo jste se do něj pustil sám?
Tvorba anglického rukopisu trvala více než rok intenzivní práce. Základního překladu se ujal prof. Zbyněk Raida. Velmi náročnou editační práci prováděla Ing. Ivana Jakubová. Je třeba si uvědomit, že rukopis musel přesně odpovídat požadavkům a typografickým zvyklostem Wiley, které se od těch našich dosti liší. Na mne zůstala především editace obrázků, kterých je v knize 191. Editovat se musely všechny, nejen kvůli textovým popiskům, ale také proto, že Wiley tiskne knihy černo-bíle. Rukopis jsme odesílali po kapitolách a zpět nám byly zasílány s připomínkami a žádostmi o korektury. Finální jazykovou korekturu do americké angličtiny prováděl „native“ korektor Wiley.

Liší se nějak anglická verze od původní české? Třeba rozsahem, strukturou?
Z hlediska obsahu a struktury jsou obě knihy stejné. Na doporučení nakladatele byl však změněn název „Reception of Weak Radio Signal from Space“, lépe vystihující, o čem se v knize jedná.

Kniha se věnuje příjmu slabých rádiových signálů z vesmíru. Mohl byste nám tuto problematiku přiblížit jednodušeji, pro laiky?
Slabé rádiové signály přicházející k nám z vesmíru jsou několika typů. Ty nejznámější jsou signály z družic a kosmických sond, z nichž některé se pohybují již za hranicí sluneční soustavy. Dalšími takovými signály jsou odrazy od vesmírných těles, především od Měsíce. V neposlední řadě jsou to „rádiové signály“ od přirozených zdrojů – pulsarů, kvasarů, neutrálního vodíku H I apod., jimiž se zabývá radioastronomie. Signály jsou to obecně velmi slabé, na a pod úrovní doprovázejícího tepelného šumu. Přitom tato úroveň tepelného šumu je podstatně nižší než při pozemské komunikaci, protože antény při příjmu těchto signálů míří do studené oblohy. Je proto důležité, aby přijímací aparatura měla minimum vlastních šumů a byla z tohoto pohledu optimalizována.

Co je podle vás na tomto tématu nejzajímavější – čím a kdy si Vás získalo?
V Ústavu přístrojové techniky AV ČR jsem se zabýval vysokofrekvenční spektroskopií, zejména Nukleární Magnetickou Rezonancí, a to je problematika slabých vysokofrekvenčních signálů „par excellence“ i když se jedná o „uzavřený“ systém. Od poloviny sedmdesátých let se také zabývám družicovou komunikací.

 V jednom rozhovoru jste řekl, že experimentální radioelektronika je vaše životní krédo. Dá se to na téhle knize poznat?
Domnívám se, že ano. Vždy mě bavilo systémy modelovat a propočítat, následně realizovat a dotáhnout co nejblíže předpovězeným parametrům. Výpočetní a simulační techniky, stejně jako měřicí a experimentální techniky, udělaly během mé praxe ohromný pokrok. Snažím se toho využít.

Pro koho je kniha určená – spíše pro odborníky z oboru, nebo ji ocení i širší komunita radioamatérů?
Obě tyto komunity jsou provázané více než by se mohlo zdát. A podle odezev na obě knihy, které mám, se zdá, že byly přijaty kladně tam i tam.

 Jste mezinárodně uznávaný odborník na rádiovou komunikaci a sehrál jste důležitou roli v počátcích výzkumu a vývoje vesmírných technologií na VUT. Jaké momenty ve své kariéře považujete za největší milníky?
Šťastné bylo mé působení v ÚPT AV ČR, kde jsem se toho opravdu hodně naučil. Dále to bylo pozvání AMSATu (Radio Amateur Satellite Corporation neboli AMSAT je celosvětová organizace sdružující radioamatéry., pozn. red.) ke spolupráci na jejich projektech experimentálních družic. A nakonec působení v Ústavu radioelektroniky FEKT VUT, kde jsem měl dobré podmínky pro práci se studenty i na výzkumných projektech.

Vaše nová kniha vyšla v USA, ale mezinárodní spolupráce vás provází celou kariéru – od NASA a ESA až po americkou námořní akademii. Která z těchto zkušeností pro vás byla nejzásadnější?
Zásadní vliv na mé zaměření měla spolupráce s organizací AMSAT. Po předchozích zkušenostech jsem se podílel od začátku na projektu velké manévrující družice Phase IIID. Evropským střediskem tohoto projektu byly laboratoře AMSATu na univerzitě v německém Marburgu. Mými spolupracovníky tehdy byla řada zkušených pracovníků z projektů ESA a NASA. Ať už práce v Orlandu na Floridě nebo v Kourou ve Francouzské Guyaně byla neocenitelnou zkušeností.

 Jak vnímáte český výzkum v oblasti rádiové komunikace a vesmírných technologií v mezinárodním kontextu?
Jsem rád, že se u nás vesmírné technologie rozvíjejí a je o ně značný zájem. Zvláště v Brně jsou firmy mající dobré výsledky. A samozřejmě se raduji, že VUT tento vývoj podporuje a vytváří studijní obory s tímto zaměřením. Ve výzkumné oblasti by to možná chtělo soustředěnější úsilí většího kolektivu na jeden významný projekt.

Co vás na Vaší práci stále baví i po tolika letech?
Možná je to setrvačnost, ale mám potřebu stále přemýšlet o nějakém problému. A když přijdu na něco zajímavého, tak mi to nedá, abych se o tom dozvěděl co nejvíc a když to jde, abych si to nezkusil. Teď se třeba bavím měřením galaktického neutrálního vodíku na frekvenci 1420 MHz.

Kromě toho se věnujete také výzkumu komunikace s odrazem od Měsíce. Můžete prosím přiblížit, v čem tento výzkum spočívá?
K oboustranné komunikaci na velké vzdálenosti lze využít i jedinou přirozenou družici Země a sice Měsíc. Je to ovšem náročná disciplína, uvážíme-li, že je od Země vzdálen 360 až 410 tisíc km a jako odrazná plocha je měsíční povrch velmi nedokonalý. Komunikační aparáty proto musí mít špičkové parametry. V posledních letech rozvíjíme digitální módy, které umožňují tuto komunikaci s podstatně menšími anténami a výkony. Na druhé straně je však třeba vysoká stabilita a přesnost komunikační frekvence v řádu přesnosti atomových hodin.

Na chalupě ve východních Čechách jste si vybudoval vlastní observatoř, odkud sledujete odrazy signálu od Měsíce. Jak se taková observatoř buduje, co přesně v ní pozorujete a kolik času v ní trávíte?
Začalo to tím, že jsem na naší chalupě u Litomyšle dokoupil pozemek, a na něm postavil malou chatu. Před ní jsem postavil stožár s parabolickou anténou o průměru 1,8 m. Směrování antény je řízeno počítačem. Radioelektronické vybavení jsem si navrhoval a realizoval sám a neustále ho zdokonaluji. Jedná se vlastně o radiometr spojený s vysílačem. Citlivost se kalibruje na šum Slunce a Měsíce, popř. zemského povrchu. Mohu měřit záření i některých dalších objektů, např. H I na kmitočtu 1420 MHz. Nyní v důchodu jsme na chalupě s malými přestávkami prakticky od jara do podzimu.

Co byste vzkázal studentům a mladým nadšencům do radioamatérství a vesmírných technologií?
Vždy mě fascinovali lidé, kteří něco dělali, ne proto, že za to brali peníze nebo čekali povýšení, ale prostě proto, že je to zajímalo a chtěli věci „přijít na kloub“. Přeji proto mladým lidem, aby je tahle „nemoc“ také, alespoň občas, postihla.

---

Autor	Mgr. Kamila Šmídková
Publikováno	04.12.2025 09:52
Odkaz	https://www.vut.cz/vut/f19528/d311502