Vždy mě zajímal fenomén uncanny valley. Je to případ, kdy člověk neví, s čím se setkává, jestli jde o člověka nebo loutku, robota, a kdy se z obdivu stává odpor k cizí entitě a proč. Upoutalo mě to na úplně triviální úrovni. Na Instagramu tehdy začala působit slečna jménem Lil Miquela, což je počítačový (CGI) model s vybudovaným narativem celého života. Dnes je z toho taková telenovela těžko rozeznatelná od skutečnosti, speciálně na Instagramu, kde člověk rychle scrolluje obsahem. Běžnému uživateli je taková umělá bytost mnohem blíž než třeba na filmovém plátně, kde je vztah k divákovi jasně nastavený. Ve svém magisterském projektu jsem přemýšlela, co s tímto pojmem dělat v českém prostředí. Díky rešerším jsem zjistila, že u nás jsme co se týče stavu bádání a osvěty v kontextu tématu umělé inteligence oproti zahraničí - když nepočítám průmysl, vědu, vývoj a výzkum - dost pozadu.

Pro přehrávání videa je nutné povolit cookies typu Marketing. Změnu nastavení provedete zde. Video můžete otevřít v novém panelu.

Uvědomila jsem si, že to, co mě zajímá, je sice super, ale že u nás chybí širší porozumění tomuto fenoménu. Že kdybych začala rovnou pracovat s uncanny valley, přeskočila bych úplné základy, které si ale zaslouží svůj prostor. Začala jsem nad tématem přemýšlet úplně jinak, a to jako o propojení umělé inteligence s uměním, designem a humanitními vědami, což jsou oblasti mně blízké. V roce 2019 mě napadlo uspořádat akci, kam pozveme lidi, které téma zajímá, a vznikla z toho konference. Tradiční konference o umělé inteligenci se orientují především na IT a průmysl, ale otevřená diskuze třeba o pojetí umělé inteligence v dalších oblastech nebo její vývoj do budoucnosti, pro to tady prostor nebyl.

Záběr přístupů, jak o umělé inteligenci mluvit, je široký, od technokratických pohledů až po totální esoteriku. Celý náš tým hodně zajímá rovina demytizace. Aby si lidé nepředstavovali robota jako něco, co nám vezme práci. On nám nějakou práci usnadní, ale pro člověka tím vzniknou nové výzvy, není to černobílé. Pro hodně lidí je umělá inteligence taková černá skříňka, ve které se něco děje, ale my tomu nerozumíme a bojíme se. Známým příkladem jsou Facebook chatboti Alice a Bob, kteří si povídali a postupně si vytvořili vlastní jazyk. Realita byla taková, že si přetvořili náš jazyk do svých hodnot, kterým my jsme nerozuměli, ale jim to dávalo smysl a dokázali se dorozumět. Lidé byli prvně zmatení, ale když to blíž prozkoumáme a pochopíme, už nám nepřijde, že nás tato technologie chce ovládnout, nebo dokonce zabít.

S umělou inteligencí se pojí problém kreativity, jestli vůbec nějakou má. Systémy umí být kreativní, ale bylo by liché jejich kreativitu chápat lidskými měřítky. Realita je taková, že do systému musí vždy někdo na začátku vložit data, takže pokaždé do procesu vstupuje člověk. Umělá inteligence dokáže následně něco generovat, ale v určitém okamžiku přijde člověk a řekne "ok, tak pojďme s výsledkem něco udělat". Je to taková kolaborativní práce s umělou inteligencí, která dokáže třeba obrazy generovat donekonečna. Ale co potom s tím? Například loňský řečník Daniel Sýkora vytvořil program StylLit, který dokáže velmi přesvědčivě napodobit rukopis umělce a ten pak aplikovat na jakýkoliv další motiv, ale neumí jej samotný tvořit. Tyto principy se použily při tvorbě 3D verze hollywoodského filmu Lví král. Taky je zajímavá otázka, jaké má umění vytvořené umělou inteligencí vliv na trh s uměním a jak s ním obchodovat. Další naše řečnice Veronika Lukášová poukazovala na technologický boom, že lidi jsou okouzleni tím, co je první. První uměle vytvořená malba se jmenovala Edmond de Belamy a prodala se za obrovské peníze, ale žádná další malba umělé inteligence už tolik nevydělala.

To, že třeba nějaký sofistikovaný systém nakreslí obraz, nestačí. Je potřeba dát tomu kontext. Umělá inteligence ale umí designerům pomoct, třeba s hledáním tvarů židle nebo při generování velkého množství stejných obrázků. Pořád se ale pohybujeme v rovině, kdy jde o nástroj. Máme sice robotku Aidu, která nejen že je takzvaně chytrá a její autoři jí dali skoro lidský vzhled, ale dokonce dokáže vytvořit vlastní umělecké dílo. Spíš jde ale jen o marketingový tah.

Nedá se říct, že by jinde byli nějak významně napřed, ale jen za rohem v Rakousku byla velmi pěkná výstava Uncanny Values – Artificial Intelligence & You, která představovala skrze výtvarné projekty různé hodnoty spojené s tématem umělé inteligence. Třeba, že bychom si měli dát pozor na předsudky, které vkládáme do umělých sítí v podobě dat, ale taky, že bychom se měli snažit porozumět chování strojů. Tehdy jsem se sama sebe ptala, proč je na tom Vídeň takhle a v Česku, když mluvíme o robotech, tak pořád vidíme jen plakáty s dotýkajícíma se rukama stroje a člověka.

(tk)