Během studia na Fakultě architektury VUT vyjel Roman Kekel na Erasmus do Estonska. Podle něj právě to byla zásadní zkušenost, která ho přivedla na nápad dostudovat v zahraničí. „Začal jsem přemýšlet, kam půjdu na magisterské studium. Hledal jsem jak v Česku, tak v zahraničí. Během posledního ročníku na bakaláři jsem navštívil školu architektury v Oslu a natolik mě zaujala, že jsem se rozhodl pokračoval ve studiu tam,“ popsal svou cestu do Norska Kekel.

Přijímací řízení na takovou školu podle něj trvá měsíce a do poslední chvíle si často student není jistý, zda místo získá. „Je to poměrně dlouhý proces. V březnu se posílá portfolio, motivační dopis, doporučující dopisy od vyučujících či zaměstnavatelů a studijní výsledky. Na základě toho studenta buď rovnou přijmou, nebo následuje pozvání na osobní pohovor. Při výběru mají poměrně vysoké nároky,“ objasnil Roman Kekel. On sám výběrovou komisi zaujal natolik, že dostal jedno z patnácti míst vyhrazených mezinárodním studentům ihned, i bez osobního pohovoru.

Magisterské studium je na norské škole celé v angličtině jak pro zahraniční, tak pro místní studenty. Podle Kekela je to i kvůli tomu, že řada vyučujících je z univerzit po celém světě a do Norska přijíždí hostovat. „Právě světovost školy, individuální přístup a zázemí poskytované studentům mě na této škole lákalo nejvíc. Pracovní prostředí a ateliéry jsou na velmi vysoké úrovni,“ dodal Kekel.

Na volbě jednotlivých ateliérů je výuka celá postavena. „Jsme ve velmi malých skupinách, což vyučujícím umožňuje s námi opravdu pracovat. Mají na nás čas a energii. Navíc studenty chápou jako sobě rovné. Není tam taková propast mezi učitelem jako autoritou a studentem jako posluchačem. Otevírá to zajímavější diskuze na akademické půdě. Máme mnohem větší prostor vyjadřovat své názory, což vede k úplně jiné dynamice výuky. Je to trochu jiný přístup než ten, na který jsem byl zvyklý z VUT. Chvíli mi trvalo, než jsem se přizpůsobil,“ podotkl Roman Kekel s tím, že si musel zvyknout i na větší odpovědnost. „Vyučující očekávají mnohem větší samostatnost a jasnější vlastní názor na problémy. Diskuze je tu stěžejní prvek výuky. Trvalo mi docela dlouho, než jsem to pochopil a začal být aktivní a otevřený v komunikaci s vyučujícími,“ dodal Kekel s tím, že ateliéry si studenti de facto vytváří sami. „Máme velmi volná zadání, takže to je v podstatě na nás, na čem chceme pracovat. Musíme si ale svůj zájem obhájit. Vyučující je pak spíše konzultant, který nás motivuje a posouvá dál se svými zkušenostmi a vědomostmi,“ vysvětlil Kekel.

Jednotlivé ateliéry pokrývají různé aspekty architektury od řešení zcela teoretických konceptů, přes konkrétní technická řešení po umělecké otázky. „Je tak na studentovi, jak se chce profilovat. Každý vedoucí ateliéru má k ruce odborníky a hostující vyučující z celého světa. Jsou také navázány spolupráce s městy a veřejnou správou, institucemi i konkrétními organizacemi. Například ateliér zabývající se konstrukcemi spolupracuje s humanitárními organizacemi. Studenti pak jezdí po světě a pomáhají s výstavbou. Nedávno třeba postavili školu v Keni,“ popsal Roman Kekel.

Magisterské studium trvá na škole dva a půl roku. Roman Kekel má za sebou už rok a půl a od podzimu ho čeká příprava diplomové práce. Nyní však vyměnil Oslo za nizozemský Rotterdam, kde sbírá praktické zkušenosti. „Chtěl jsem ještě před psaním práce přepnout z akademického do praktického myšlení,“ vysvětlil Kekel, který jako stážista působí v místní architektonické kanceláři OMA a pracuje na širokém spektru projektů od galerijních instalací pro Guggenheim přes návrh studijního kampusu po projekt mrakodrapu. „Výborné je, že jsem naskočil do různých fázích projektů. Musím být schopen pracovat na všem od konceptů po dotahování finálních projektů a jejich prezentaci,“ dodal Roman Kekel, který doufá, že si během stáže ujasní i téma své diplomové práce. „Mám velké spektrum zájmů a zatím si nejsem jistý, na co přesně se zaměřím,“ podotkl.

Známky za diplomovou práci se ale obávat nemusí. Ani obhajoby, ani výuka na magisterském stupni nejsou oznámkovány. „Víme jen slovní hodnocení komise, a zda jsme prošli, nebo ne. Podle Norů je systém známkování už přežitý a ve výuce vytváří atmosféru tlaku a znevýhodňování. Na konci studia má tak student portfolio, které je jeho hlavní vizitkou,“ vysvětlil Kekel, který zvažuje, že by po studiu v Norsku zůstal. Podle něj je teď ve skandinávských zemích po architektech velká poptávka. „Zároveň si ale myslím, že dnes je svět tak otevřený, že člověk nikdy neví, kam ho to nakonec zavane,“ uzavřel Roman Kekel, který vloni získal prestižní ocenění Královského institutu britských architektů za práci, ve které se zabýval experimentální prezervací kulturních institucí v Oslu a dopady jejich relokace na strukturu města.

(zep)