Jsou to hlavně starosti. Stárek se stárkou musí na hody zařizovat hodně věcí. Program, fotografa, video, jejich rodiče musí pro chasu a částečně i pro návštěvníky zajistit občerstvení. Proto je to většinou tak, že jsou na každé hody dva páry – mladší a starší stárci. Letos se ale další pár nenašel, tak jsme na to byli sami. Nejdřív jsme váhali, jestli do toho vůbec půjdeme. Sešlo se nám to s Honzou s nástupem do prváku, tak to bylo náročné. Nakonec nás na vesnici přemluvili, abychom stárkování vzali, a jsme za to rádi. Byl to neskutečný zážitek.

Konají se pravidelně druhou říjnovou sobotu a účastní se jich okolo 250 krojovaných. Jsme celkem velká dědina, máme dva a půl tisíce obyvatel a tři čtvrtiny zdejších se v hodech angažují. Všechno začínáme chystat přibližně týden předem. Ve středu jdou kluci na chvojí. Pak postaví před domem stárky máju a stárka je pohostí, zpravidla až do rána. V pátek máme s celou hodovou chasou, což je asi šestnáct párů, zkoušku našich lidových tanců. V sobotu jde průvod vyzvednout stárka a pak jdou společně za stárkou, která mu dá do opatrování právo. Naše právo je vystavené ve Slováckém muzeu, je to znak štítu s mečem. Chasa tancuje, hraje cimbálová muzika, pije se a jí. Podívat se na nás přijede každoročně asi tisícovka návštěvníků.

Vyšplhá se to do desetitisíců, ale není to nějak extrémně vysoká částka. Nejdražší je občerstvení – jídlo a víno, kterého se vypije dost. U nás se s tím dopředu počítalo, že budu jednou stárka, tak se na to odkládaly peníze. Je to taková malá svatba. Ale my to bereme tak, že stárci před námi zajišťovali hody nám. Najedli jsme se, napili a měli jsme zábavu. Nikdy jsme nestrádali. A tak došlo zase na nás, abychom nachystali zábavu těm mladším.

My jsme v chase všichni dobrovolně. Do chasy člověk prostě chce, je na to hrdý. A čeká na to, až se stane stárkem a chasu vyjde. Už když jsem byla malá, tak si babička přála, abych chodila v kroji. Mně se to jako dítěti nelíbilo, protože ty krojové suknice mi přišly těžké a otravné. Ale časem mě to začalo bavit. Tancovala jsem za mateřinku, za školu a na střední škole v chase. Na každé hody vynáším kroj i boty, které jsem zdědila po babičce. Jenom na stárkování jsem musela mít jinou suknici, protože je u nás tradice, že stárky nosí modrou.

Asi padesát let. Na stárkování jsem si ho nechala spravit a ušít nové baně, co máme na rukou. Přes rok mám kroj schovaný v igelitu, nesmí být na vzduchu, aby se k němu nedostala vlhkost. Kdybych neměla babiččin kroj a musela ho pořizovat znova, vyšlo by mě to třeba na šedesát tisíc. Záleží, jestli bych chtěla vyšívanou ornátovou suknici nebo obyčejný fěrtúšek. Ale desetitisíce by to byly. Ke kroji nosím i boty po babičce, které jsou podražené dřevem. Docela z nich při tancování bolí nohy, ale jsou lepší než ty nové krojové boty. Dobře sedí k našim tancům, a když si v nich dupnu, zní to úplně jinak.

V našich svátečních hodových krojích se nedají tančit všechny lidové tance jako v těch odlehčených folklorních krojích. Třeba zvedačky jsou v polešovickém kroji úplně nereálné. Po našem se ale dá tančit boršické, částkov, hucké… Kluci pak tancují sólově verbuňk, holky karičky.

U nás na dědině platí, že když se stanete stárky, měli byste z chasy odejít. Ale asi od toho pravidla budeme muset upustit, protože už není tolik párů, co bývalo. Takže jestli mi dají možnost se tam vrátit, byla bych ráda. Samozřejmě ne napořád, určitě bych nechodila do chasy v kroji békat jako třicetiletá. Ale svoje děti bych v kroji viděla ráda.

(mar)