Některé evropské státy, které měly nižší podíl uhelných zdrojů, už phase-out dokončily. U nás letos tzv. Uhelná komise navrhla ukončit využívání uhlí v roce 2038. Dle mnohých hlasů je však žádoucí výrazně bližší termín, někdy v horizontu roku 2030. Zatím bylo vypracováno několik scénářů, jak tohoto cíle dosáhnout. Jsme v době, kdy hledáme cesty, jak se uhlí zbavit, aniž bychom ohrozili dodávky elektřiny a tepla. Zatím ale nedochází k realizaci některých zásadních kroků, což je nešťastné, protože je na to potřeba připravit celou energetickou infrastrukturu tak, aby dokázala zajistit dodávky pro domácnosti i průmysl. Mimochodem, objem výroby elektřiny z uhlí v Česku je zásadní, v přepočtu na obyvatele jsme první v EU.

Historickými důvody – výroba elektřiny z uhlí má u nás tradici od přelomu 19. a 20. století s tím, že velké bloky tady začaly vznikat po roce 1960. Uhelné elektrárny umíme budovat, za minulého režimu jsme tuto technologii vyváželi a stavěli ve spoustě zemí tehdejšího východního bloku. Uhlí je domácí zdroj, který nemusíme dovážet a umožňuje nám energetickou soběstačnost. Na rozdíl od obnovitelných zdrojů není závislý na počasí. Jeho spalování ale přispívá ke globálním změnám klimatu a způsobuje i další škody na životním prostředí, které převyšují 50 miliard ročně.

Abychom byli tento scénář schopni plnit, musíme intenzivně řešit rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Pro solární panely místo máme. Problém u větrných elektráren je, že většinou u nás fouká nejvíc v chráněných lokalitách, kde z principu nemohou být vybudovány. Navíc se budeme setkávat s takzvaným NIMBY (Not In My Backyard) fenoménem, který poukazuje na rozpor, že lidé jsou obecně pro rozvoj obnovitelných zdrojů, ale ne pokud je budou mít „na svém dvorku“. Z hlediska provozování elektrizační soustavy je vhodné kombinovat oba zmíněné zdroje tak, aby se vzájemně doplňovaly ve chvílích, kdy nefouká vítr nebo nesvítí slunce. Kromě samotné výstavby obnovitelných zdrojů musíme řešit i jejich doplnění o zdroje dispečersky řiditelné, ukládání budoucích sezónních přebytků výroby, rozvoj smart grids apod. Chci říct, že je před námi celá řada technických i ekonomických výzev a času přitom není nazbyt.

Koncept individuální uhlíkové stopy souvisí s činností fosilních firem, které se snažily zodpovědnost nepřímo přesouvat na běžné lidi. Probíhající změna klimatu je ale důsledkem spalování fosilních paliv. Kdyby polovina Čechů přestala létat, tak se emise v Česku sníží o 0,8 %. Když přestanete jezdit autem nebo jíst maso, tak to může být dobré pro vaše zdraví nebo osobní etické nastavení, což je přínosem bez ohledu na související emise. Nicméně změny individuálních vzorců v tomto okamžiku nemohou zajistit požadované snížení emisí. Důležitější je zajímat se o veřejný život, být politicky aktivní občan, chodit k volbám a volit takové strany, kterým změna klimatu není lhostejná a které prosazují systémová řešení.

Na to bych dal největší důraz – v oblasti ekologie a uhlíkových emisí je potřeba se neustále vzdělávat. Hledat příklady fungující praxe a dělat rozhodnutí založená na jasných číslech a faktech. Hezký úvod do problematiky je třeba Atlas klimatické změny, za kterým stojí kolegové z projektu Fakta o klimatu.

Na to jsou dva argumenty. Jeden je etický – Česká republika v historii fungovala na základě těžkého průmyslu, a kdybychom protáhli naši uhlíkovou stopu v čase, tak v přepočtu na osobu patříme mezi největší znečišťovatele vůbec. Zásadně jsme přispěli k tomu, jaká je dnes situace, proto bychom se ji měli snažit zvrátit. Druhý argument je praktický ­– ukázalo se, že Evropa nastavuje trendy. Ať už jde o euronormy na výfukové emise automobilů či systém obchodování s emisními povolenkami, které po zavedení v EU adoptovali i v dalších částech světa.

Bilance je v neprospěch pouze na začátku. Elektromobil s sebou nese velkou emisní zátěž spojenou s výrobou baterií. Jeho provozní emise nicméně rostou výrazně pomaleji než u vozidel se spalovacími motory. Je potom otázkou, od jakého okamžiku začínají být výrobní i provozní emise vyšší u klasických automobilů. Navíc je řeč o dynamickém systému, kdy snižující se emise v energetice přímo ovlivňují i emise spojené s provozem elektromobilů. Celá problematika je ale mnohem komplexnější. Pokud bych se měl stručně vyjádřit – nemůžeme jen vyměnit jeden pohon za jiný. Řešení problému s dopravou spočívá v široké škále opatření, která začíná na úrovni urbanistického plánování, kdy budujeme sídla tak, abychom redukovali potřebu dopravy. Je to pravý opak satelitní výstavby, jak to vidíme dnes. Je třeba upřednostňovat pěší dostupnost, cyklistiku a kvalitní veřejnou dopravu.

To je dobrá otázka. Stávající životní styl budeme muset změnit – například za posledních 10 let v Česku stoupl počet registrovaných automobilů o jednu třetinu, takový růst jednoduše není udržitelný donekonečna. Žijeme v globalizovaném světě, a tak nás čekají těžké časy. Věřím, že v Evropě se do velké míry dokážeme se změnou přírodních podmínek vyrovnat. Jiné oblasti světa se ale kvůli vzrůstajícím teplotám stanou neobyvatelnými. Migrační krize z roku 2015 byla jen slabá demoverze toho, co lze očekávat, pokud emise budou nadále stoupat. Bude to velká humanitární katastrofa a budeme stát před etickou volbou – kolika lidem a jak budeme schopni pomoci. Podle existujících studií je to právě bohatší část společnosti, která se nejvíce podílí na emisích.

Ano, asi by pro mě bylo schizofrenní, kdybych denně jezdil autem a jedl maso. Nemám stále zapnutý bojler a nebydlím ve velkých přetopených prostorech. Mám sice několik motocyklových veteránů, ale ke každodenní dopravě využívám kolo nebo městskou hromadnou dopravu. Co se týká létání – tam je to komplikované. Všímám si, že lidé létající na environmentální konference letadlem jsou často vystavení zbytečné kritice. Někdy přitom může mít cíl cesty reálný dopad na konkrétní problematiku a pro tento účel je osobní účast často efektivnější než videokonference. To je potřeba vzít v potaz. Stejně jako to, že vzniklá emisní stopa je stále neporovnatelná s tím, co dnes vypouštějí uhelné elektrárny. Důležité je, aby dávala smysl výsledná bilance našich rozhodnutí.


(mar)