Jak se to vezme. Pocházím z rodiny lékařů, ale když jsem byla malá, byla jsem kreativní dítě a hodně jsem si kreslila. V posledních letech na střední škole stejně vyvstala otázka, jestli nejít studovat medicínu. Nakonec jsem se tam dokonce dostala, přesto jsem se rozhodla pro architekturu. Plno lidí mě odrazovalo, že je to těžká škola a architekti berou málo peněz. Cítila jsem ale, že mě to nejspíš naplní víc. Jsem z Českého Těšína a hlásila jsem se na architekturu do Brna i do Prahy. V Brně mi to ale přišlo víc rodinné i kvůli počtu studentů a při přijímacích zkouškách jsem tu měla lepší pocit.

Nelituju, že jsem nešla na medicínu, a to i přesto, že první ročník na architektuře byl opravdu těžký. Slyšela jsem, že postupem času je to lehčí, ale nikdy jsem takový pocit neměla. Spolužáci, kteří přišli třeba ze stavební školy, měli výhodu. Já jsem se vedle nich plácala v pozemním stavitelství. Už v prvním roce jsem zažila i práce přes celou noc.

Každý si projde jak návrhem rodinných domů, tak větších budov. Největší možností, jak se profilovat, je podle mě výběr ateliérů. V prvním ročníku jsem se přihlásila k hostujícímu architektovi ze Slovenska, Peteru Jurkovičovi. V druhém jsem se už zaměřovala na větší stavby, navrhovala jsem třeba divadelní sál. Zajímala jsem se vždycky o ambiciózní projekty. Momentálně jsem na Ústavu experimentální tvorby, kde zpracováváme nová a neortodoxní témata. Několik ateliérů i bakalářskou práci jsem absolvovala pod vedením skvělého týmu pedagogů Svatopluka Sládečka a Nicol Gale z Ústavu experimentální tvorby. Budu tam i končit diplomovou prací, ve které navrhuji pro Masarykův onkologický ústav Centrum prevence rakoviny a pavilony pro další moderní technologie léčby. Tvoříme nový pavilon nejen pro pacienty, kteří už mají nějakou zkušenost s onkologickým onemocněním, ale cílem je poskytnout komfortní prostředí i veřejnosti se zájmem o prevenci před onkologickou diagnózou. Budou tam lůžkové kapacity, oddělení zobrazovacích metod, ale také poradenské centrum pro lidi, kteří se s nemocí setkali. To vše řešíme v úzké spolupráci lékařského týmu a managementu MOÚ, taková zadání se z knih a manuálu vyčíst nedají. 

Jak moc se liší třeba obtížností návrh rodinného domu a nemocničního pavilonu?

V architektuře se to příliš nevidí, protože zdravotnické stavby jsou jedny z nejsložitějších, ale jsem ráda, že jsme se do toho pustili. Každý jsme se někdy setkali se zdravotnickou stavbou. Nikomu se tam moc nechce, ale každý tam v určitém stadiu našeho života potřebujeme. Mým úkolem je přetavit stavby do více empatické podoby, aby se tam lidé nebáli. Stavba by je měla vítat a neměla by v nich vzbuzovat strach. To je ještě důležitější aspekt, pokud jde o onkologickou péči.

Pomáhá vám při návrhu nějak i to, že ve vaší rodině jsou lékaři?

Když jsem pracovala na návrhu porodnice ve Zlíně, radila jsem se s příbuznými. Hodně jsem toho ale musela načíst. Zdravotní stavby projektuje třeba deset lidí šest let a architekti jsou poměrně úzce profilovaní. V rámci spolupráce s Masarykovým onkologickým ústavem mi byla přislíbena pomoc lékařů, což je skvělé. Očekávám, že v určitou chvíli do návrhu vstoupí a řeknou mi, co je potřeba udělat jinak.

Moje srdcovka je asi bakalářská práce. Věnovala se Brnu a současné problematice, tedy stavbě nového brněnské okruhu a dopadům, které to může mít na čtvrti, kterými bude okruh procházet. Bydlení+ mělo hlavní myšlenku vytvořit pravé Tomkovo náměstí. Dříve to byla dělnická čtvrť, pak se tam postavila široká silnice a genius loci zmizel. Rozhodla jsem se jít cestou studentského bydlení. Počítala jsem s tím, že studenti jsou poměrně přizpůsobiví a nemusel by jim vadit hluk zvenku. Chtěla jsem tím do oblasti přinést novou krev. Ve Zlíně jsem dělala projekt Manufaktura, což byla budova pro firmu, která se věnuje výrobě rukavic. Byl to experiment v tom, že jsme stavěli výrobní areál v centru města. Půl roku jsem strávila na Erasmu ve Francii, kde jsem se věnovala další těžké stavbě, a to byl soud. Pracovala jsem také na návrhu městského sálu.

Pracuju už přes dva roky v mladém brněnském studiu Ateliér Menšík Skrušný, které založili moji starší spolužáci. Setkávám se tam i s menší typologií, třeba s rodinnými domy. Je to úplně jiný svět než škola, kde se můžu kreativně vyžít. Mám pocit, že lidé v Česku nemají k architektuře a k tomu zaměstnání takový respekt jako jinde. Dost Čechů má názor, že nepotřebují architekta, protože domek si zvládnou nakreslit oni sami. Navíc berou návrhy architektů jako sny, které se nikdy neuskuteční. A to je škoda.

Ráda bych ještě vycestovala do zahraničí. Myslím, že ta zkušenost je nenahraditelná. Byla jsem ráda, že jsem jela na Erasmus, protože mi to dalo opravdu hodně. Ráda bych si zkusila praxi v zahraničí, a to ať už v severských zemích, ve Švýcarsku nebo třeba ve Francii. Prakticky bych jela kamkoliv.