Kateřina Olivová o sobě říká, že je umělkyně a performerka, kurátorka, laktační poradkyně a matka. Nyní je tato absolventka Ateliéru tělového designu na FaVU VUT také jednou z nominovaných na prestižní výtvarnou cenu Jindřicha Chalupeckého. Většina lidí ji zná především díky performance, ve kterých ráda pracuje s tělem, nahotou i řadou tabuizovaných témat. Právě tím mnohdy vzbuzuje kontroverzi a v divácích vyvolává pocit trapnosti. „Myslím si, že pracuji spíše se studem než trapností. Mně osobně ale ani trapnost, ani stud nevadí. Jsou také jedním z důvodů, proč performance vůbec dělám. Já se nestydím, ale publikum mnohdy stud pociťuje. Otevírají se jim vlastní hranice toho, co jsou ještě schopni zvládnout,“ vysvětlila Kateřina Olivová.

Prvoplánově šokovat se prý ale nesnaží. „Ačkoliv se to občas děje, tak to není můj záměr. Opět to zase více vypovídá spíše o člověku, kterého to šokuje. Já nad tím, jak budou lidé dané vystoupení brát, příliš nepřemýšlím. Je mi vlastně jedno, pokud to pochopí jinak nebo i zcela opačně. Podle mě performance vytváří energetické pole, kterým jsou lidé nějak zasaženi. Odnáší si určitý zážitek, který na ně mnohdy ještě dlouho působí,“ dodala.

Svá vystoupení mívá Kateřina Olivová podle svých slov sice naplánovaná, obvykle ale jen v základních bodech. Do značné míry tak pracuje i s improvizací a tím, co se kolem ní děje během samotné performance. „Jsem z těch performerů, kteří se připravují dost pozdě. Má vystoupení vycházejí natolik z reality a jsou s mým životem tak spjata, že nejde moc dlouho dopředu říct, co se bude během performance dít. Mám obvykle buď nějaké záchytné body, nebo konkrétní rekvizitu a hlavní vizi,“ uvedla Olivová.

To, jak diváci dané vystoupení přijmou, podle ní závisí dost na konkrétním kontextu, ve kterém tvoří. „Je rozdíl, když je performance v rámci festivalu a lidé už přichází s představou, co se bude dít, a když je to performance někde na ulici, kde se toho řada lidí vlastně ani účastnit nechce,“ podotkla. Celkově ale čeští diváci nejsou příliš interaktivní. „A to není jen u performance, ale u umění obecně. Pokud je dílo interaktivní, tak to musí být dáno velmi zřetelně najevo. Navíc musí člověk ještě publikum povzbuzovat, aby se to nebáli vyzkoušet. S performance je to dost podobné. Lidé často nereagují, protože nevědí, jestli můžou. Nechtějí rušit nebo někomu narušovat jeho tvorbu,“ řekla Kateřina Olivová s tím, že ale zažila i několik nečekaných interakcí, na které dodnes velmi ráda vzpomíná.

Život a tvorbu od sebe mladá umělkyně příliš neodlišuje. „To je rozdíl mezi performance a herectvím. Zatímco herec je vždy v nějaké roli, já jsem sama za sebe. I když jsem oblečená za jednorožce nebo ve zlatém kostýmu, pořád jsem to já,“ upozornila Olivová. Z toho pak vychází i témata, která během vystoupení řeší. Právě tělesnost a nahota, které ji dostaly do širšího povědomí, jsou totiž věci, které ji fascinují i v běžném životě. „Nahé tělo je velmi specifický nástroj. Konkrétně moje je pak ještě velmi odlišné od běžných standardů. Baví mě zkoumat, co všechno dokáže, a baví mě zkoumat i těla jiných lidí. Rozhodně mě to zatím neomrzelo a nejsem si jistá, že mě to kdy omrzí,“ dodala.

Mimo tělesnost se dlouhodobě zabývá i tématem žen v umění, a především umělkyň, které jsou zároveň matkami. „Bohužel často nemají svobodnou volbu, zda budou tvořit, nebo zda si dají pauzu a budou se věnovat dětem. Na uměleckých školách je tak převaha žen, ale na umělecké scéně jich nakonec potkáte minimum. Najít si prostor pro tvorbu a zvládnout u toho mít rodinu je strašně obtížné,“ podotkla Kateřina Olivová s tím, že v Česku je drtivá většina umělců velmi finančně podhodnocená. „Jen větší instituce dávají vystavujícím i honorář. Například performance je navíc natolik specifická, že je i velmi těžko ohodnotitelná. Pokud bych se tím chtěla živit, musela bych dělat minimálně dvě performance týdně, což je u nás naprosto nereálné,“ uzavřela Olivová s tím, že Češi se ještě nenaučili za některé typy umění platit.

(zep)