A jéje, hodněkrát. Hraje se samozřejmě na každé promoci. Rektorským pedelem jsem od roku 1993 a už předtím jsem čtyři roky pracoval i jako fakultní pedel na Fakultě stavební VUT. Ale studentská hymna mě ještě neomrzela. Rád poslouchám, jak to těm muzikantům zrovna jde. Mám rád, když vstupní fanfára vyjde tak akorát, že hudba skončí v okamžiku, kdy přijdu k židli. Většinou se snažím kapele i přizpůsobit tak, že zrychlím nebo zpomalím chůzi, aby to pěkně vyšlo. Ale ne vždy se to podaří. Jednou došlo i na veliké faux pas.

Správně by nás měl dirigent kapely sledovat, aby případně přidal nebo ubral hudbu, podle toho, kde se s rektorem nebo děkanem a promotorem nacházíme. Na některých fakultách jsou větší auly a nám ta chůze na místo trvá déle. Hrála tentokrát jiná kapela a fanfáry ukončila v půlce cesty. Ušli jsme pár kroků a oni začali hrát hymnu. Na hymnu bychom měli stát, ale v půlce cesty jsme tam nemohli zůstat. Tak jsme šli všichni na hymnu. Co naděláte. Ale stalo se to jen jednou.

Doprovázím na akademické ceremoniály rektora nebo prorektora. Nejčastěji chodíme na magisterské, doktorské a docentské promoce. Pokud je však promoce v režii fakulty, tak je tam místo mě fakultní pedel. Třeba na Fakultě informačních technologií je to Zdeněk Juříček, na Fakultě architektury Petr Hasala. Účastním se také oficiálních vědeckých zasedání. Poslední dobou jsme přítomni i na promocích a imatrikulacích VUT Junior. Během samotné promoce se samozřejmě musím postarat, aby byly připraveny taláry a rektorátní insignie – což je žezlo a rektorský nebo prorektorský řetěz.

Já jsem na Fakultě stavební už od roku 1979. Vyučil jsem se dřevomodelářem a všiml jsem si tehdy na plotě fakulty cedule, že se hledá někdo od dřeva. Tak jsem tam hned nastoupil jako technická podpora výzkumu a už jsem zůstal. Po celou dobu pomáhám při laboratorní výuce – chystám modely, doplňuji barvy, kontroluji funkčnost čerpadel. Krátce po revoluci se na poslední chvíli při chystání promocí zjistilo, že není pedel. Tak se mě zeptali, jestli to nechci dělat. Tři roky jsem byl fakultní pedel a od roku 1993 jsem se stal pedelem rektorátu.

Abych byl upřímný, tak teď už trochu méně. Dělám to dlouho a můj zdravotní stav není ideální. Ale jsem rád, že jsem součástí tak pěkného ceremoniálu – ať už to jsou promoce nebo různá vědecká zasedání. Jenže jsem přítomný na dvaceti až čtyřiceti promocích ročně, a co si budeme povídat, nic extra nového u toho nezažijete. Zvlášť, když musím celou dobu stát na jednom místě. Takže se snažím krátit si čas. Třeba počítám studenty, kteří mi přísahali na žezlo. K letošnímu roku to bude téměř 70 tisíc studentů. Ale počítám i jiné věci. Třeba kolik vteřin studentovi celý proces od vyvolání jména po pronesení slibu a vyzvednutí diplomu zabere.

Možná se to nezdá, ale je to dost fyzicky náročné. Denně bývá i šest promocí a já musím několik hodin stát a držet žezlo, které váží přes čtyři kilogramy. Nejhorší je to v letních měsících, kdy se auly přehřívají. Teploty uvnitř se pohybují hodně vysoko a vzduch bývá vydýchaný. Já mám na sobě, kromě běžného oblečení, pedelský talár, čepici a rukavice, a k tomu musím s těžkou insignií stát. Zkoušeli jsme i variantu, že u toho budu sedět. Jenže jak držím to žezlo, tak si připadám jako rybář, a navíc to vypadá nepatřičně. Čím jsem starší, tím je to pro mě zkrátka náročnější. Vlastně nejen pro mě, celkem často omdlévají i absolventi či lidé z publika. Každý trochu jinak – u dívek bývá zřejmé, že omdlí. Hoši jdou k zemi bez varování. Velkou úlohu v tom kromě horka hrají emoce a stres. Proto bývá přítomný i zdravotník.

Studenti jsou většinou při nácviku velcí hrdinové. Ale jakmile zatroubí úvodní fanfáry, ztuhnou a nevědí, co dělat. Nejčastěji se stává, že zapomenou pronést u žezla slib, prostě mě minou a jdou dál. Nebo slíbí, ale zapomenou si vzít diplom. Všiml jsem si poslední dobou takové uspěchané módy, že se student na slib nezastaví – pronese ho během chůze a rychle běží pryč. Ale s tím má víc potíží fotograf než já. Nejčastější omyl se stává při slibu – studenti se při něm mají dívat na rektora, ale většina se dívá na mě. A já abych nevypadal, že mi je jejich slib úplně jedno, tak aspoň pokývu hlavou. Samostatnou kategorií jsou pak roztleskávači, povětšinou starší lidé z publika, kteří po převzetí titulu tleskají. Mně by to až tak nevadilo, ale promoce se tím hodně prodlužuje.

Dříve jste u promocí slyšeli cvakání klasických foťáků na film. Dnes každý fotí mobilem, takže to slyšet není. Jinak se moc věcí za těch pětadvacet let, nebo vlastně víc, nezměnilo. Víte, já jsem tehdy nevěděl, že když vám dají do ruky insignii, tak už se jí nikdy nezbavíte. Za tu dobu jsem zažil pět rektorů. Kolegové navrhovali, abych napsal nějaké pedelské paměti. Já si říkám, že věk na to možná mám. Ale těch zážitků z natáčení zase tolik není. Některé jsou, ale nepublikovatelné. A bez nich by to zase byla nuda (usmívá se).

(mar)