Určitě spousta věcí. (směje se) Na škole vyučují respektovaní umělci i teoretici. Po dvaceti letech, kdy se plánovalo přestěhování a řešila se spousta možných variant, se naše fakulta přestěhovala z několika provizorních prostor na jediné místo. A jsem rád, že ze všech zvažovaných lokací je to právě areál Údolní 53 v Brně, který škole i studentům umožňuje být v centru města i dění. Začala nám tím nová etapa. Máme k dispozici velkorysé prostory, které lépe vyhovují nárokům výuky. Výrazně jsme zlepšili úroveň technického vybavení a zázemí školy. Technologickým highlightem je kabinet 3D sochařství, kde se nedávno podařilo získat například robotickou ruku. Dalším příkladem je pracoviště pro novomediální tvorbu, kde vzniklo nové zvukové studio. Podmínky pro práci studentů i pedagogů se výrazně zkvalitnily.

Jsme teď ve velkorysých historických prostorách v centru města. Plánuje se celková rekonstrukce a dostavba areálu. Existuje ambiciózní vize, že v budoucnu by měla FaVU tento prostor užívat spolu s Fakultou architektury. Mohla by zde vzniknout i velká výstavní galerie nebo centrum pro komunikaci s veřejností. To jsou všechno témata, o kterých nyní uvažujeme. FaVU je totiž nejen vzdělávací, ale i důležitou kulturní institucí. Hraje v našem městě a regionu důležitou společenskou roli. Bylo by skvělé, kdyby v areálu na Údolní vznikl takový „Bauhaus“, kde by se odehrávaly i společenské a kulturní akce. Je potřeba naši školu ještě víc otevřít veřejnosti.

Já myslím, že do společenského řádu musí někdo vnášet trochu nejistoty i chaosu. Umělci by měli zpochybňovat chod institucí a organizací, rozhýbávat společenskou debatu. Představa laické veřejnosti o umělcích bývá někdy naivní či pokřivená. Právě možnost většího zpřístupnění školy prostřednictvím galerie nebo celkové otevření školy zlepší představu veřejnosti o tom, co je současné umění a design a jak se vyučují. Stále chybí estetická výchova na základních a středních školách, což ve výsledku způsobuje možné nepochopení a obavu veřejnosti ze současného umění. I to je jeden z důvodů, proč může být FaVU chápána jako, řekněme, výstřední. V tomto ohledu jsem na její výstřednost hrdý.

Pokusit se ji rychle a co možná otevřeně transformovat ve školu nadlokální úrovně. Vytvořit zde silný pedagogický kolektiv s přesvědčivým názorem na současné umění, nabídnout studentům komfortní podmínky pro práci, aby se mohli věnovat něčemu tak obtížně uchopitelnému, jako je současné umění a design. Další velmi zásadní výzva byla finanční stabilizace školy a posílení důležitosti výtvarného oboru vůbec. Jsou to právě školy, které jsou zásadními institucemi pro výtvarné umění, protože výtvarníci nemají oborové instituce typu divadla nebo filharmonie. Pro výtvarné umělce je tedy škola jednou z mála institucí, kde lze působit – přesněji řečeno být zaměstnán – v oboru. Těší mě, že se z FaVU stal magnet pro zajímavé a progresivní osobnosti české výtvarné kultury a teorie. Nesmím zapomenout na rozvoj výzkumné a publikační činnosti v oblasti dějin umění a architektury, který neměl na FaVU v tomto rozsahu a kvalitě obdobu. Zásluhu na tom má naše katedra dějin umění i studenti doktorského programu. Je radost narazit na naše publikace v předních galeriích a muzeích. Publikace jsou výjimečné i grafickým designem, na němž převážně pracují i naši studenti a absolventi.

…a to je dobře. Je přínosné zjistit, jaký pohled na umění má například matematik, a vystoupit tak ze své malé sociální bubliny. Nechci o umění debatovat jen s teoretiky a historiky umění. To je pak velmi uzavřená diskuze s předvídatelnou logikou. Přijde mi mnohem zajímavější pouštět se do těch neznámých vod a nepohybovat se stále v bezpečí. Navíc já jako umělec pracuji s lakem, zabývám se jeho chemickým složením a vlastnostmi. Proto se někdy cítím mezi chemiky a technology lépe než mezi historiky umění. A ve srovnání s ostatními uměleckými fakultami má FaVU díky tomu, že je na VUT, ještě další výhodu. Od počátku je tu mnoho ateliérů, které pracují s nejnovějšími technologiemi. Nedávno jsme například zřídili ateliér herních médií, jenž se specializuje na vývoj a estetiku počítačových her a vnímání toho prostředí jako nástroje pro umění. Naši studenti tedy logicky profitují z toho, že jsou součástí technické univerzity, na které je například Fakulta informačních technologií.

Založili jsme Kabinet tradičních médií, na němž budu působit. Bude zaměřený na technologie, které souvisí s malbou, kresbou a grafikou. Měla by tam vzniknout i laboratoř, kde bude možné testovat různé materiály – plátna, papíry, barvy, pigmenty – a navíc pracovat na vytváření materiálů nových, což je teď frekventovaná tendence v umění. Chci, aby se studenti naučili, jak zrealizovat svoje nápady, a nebáli se zároveň experimentovat. Protože je to právě škola, která jim pro toto vytváří jedinečné podmínky a prostředí, kde je možné se mýlit a zkoušet.

Ano. Já se pohybuji na hranici mezi 2D malbou a objektem. Nevěnuji se zobrazování v rovině malířství, ale rozvíjím možnosti abstrakce právě za použití nových technologických postupů, k nimž jsem se propracovával dlouhodobě a vlastně i složitě. Opakovaně nalévám na plátna velké množství laku a nechávám jej dál do jisté míry „samostatně“ pracovat. Nechávám si vyrábět speciální lak se změkčovadly, takže výsledný materiál je měkčí než ten klasický, a přimíchávám do něj pigmenty, barviva nebo kovy. Na jeden obraz například naliju až šedesát litrů laku. Pak ty objekty schnou, já je nakláním a laky začínají stékat. Je to takový tělocvik, taková gymnastika barvy. Některé obrazy vznikají i dva roky. Jsem spíš prostředník toho tvořivého procesu a baví mě jeho dynamika. Moje tvorba není o příbězích, ale o vidění a vnímání. To je věc, kterou bych chtěl předávat studentům.

(mar)