Chvíli po začátku války. Moje rodné město Radauti je dvacet kilometrů od hranice s Ukrajinou, jde o hlavní přechod mezi oběma zeměmi. Přesto, že už jsem poslední roky pryč, jsem spolu s přáteli součástí skupiny Radautical Civic a viděl jsem, že jezdí na hranice s jídlem a oblečením, protože mrzne a prchající lidé nemají co na sebe. Byli to všechno dobrovolníci, kteří měli svoje kariéry a rodiny, takže bylo vidět, že třeba po týdnu už nebyli schopní pomáhat a bylo je potřeba vystřídat. Psal jsem zrovna diplomovou práci, a ještě k tomu pracoval. Trvalo mi týden domluvit se s mým vedoucím z Fakulty architektury Radkem Tomanem, že odjedu na týden dva a uvidím, jaká je situace. 6. března jsem odcestoval autobusem do Vídně a odletěl do Rumunska.

Já jsem jel tehdy z letiště přímo na hranice, kde jsme ve spolupráci s rumunským červeným křížem postavili dva stany. Měli jsme potraviny, oblečení, ale také šampony nebo kojeneckou výživou. Byli jsme prvním místem, na které narazili lidé prchající z Ukrajiny po překročení hranic. Přicházelo tolik lidí, většina šla pěšky. V noci bylo kolem minus sedmnácti stupňů. Měli jsme topení, ale ani to nestačilo. Nabízeli jsme ovoce, ale bylo zmrzlé. Přicházely děti, které neměly na nohou ani ponožky. První měsíc to bylo šílené, odpracoval jsem na hranici jako dobrovolník skoro dvě stě hodin.

Udělali jsme také seznam asi 250 domů, kde byli lidé ochotní uprchlíky zadarmo ubytovat. Jindy jsme zase lidem sháněli těžce dostupné léky, například na diabetes. Volali jsme do místních nemocnic a nakupovali od nich, co bylo volně dostupné. V Radauti, které má asi 20 000 obyvatel, bylo v té době už vše vykoupené. Ukrajinské město Černivci kousek před hranicemi zdvojnásobilo v té době počet lidí. Bylo tam najednou 300 000 uprchlíků, kteří čekali, jestli budou moci odejít do Rumunska.

Po prvním měsíci se příval lidí trochu ustálil, ale pořád přicházely organizace a firmy, které chtěly pomoci, ale neměly kontakty a lidi na místě. Protože jsme byli místní a znali nás, rozhodli jsme se, že si pronajmeme velké skladiště – mělo tisíc metrů čtverečních – kde budeme přijímat dary a následně je posílat na Ukrajinu. Pomoc přicházela z Německa, Anglie, Francie, Irska, ... Začal jsem nejprve organizovat příjem darů a jejich skladování. Někdy přijely třeba dodávky plné pytlů s neroztříděným oblečením, tehdy nám chodili pomáhat starší žáci z místních škol. Jindy jsme zase dostali palety plné rýže, oleje nebo vody. Museli jsme pak sehnat někoho, kdo nám přijede s technikou pomoct náklad vyložit.

Posílali jsme dodávky přes hranice, kde se potkaly s jinými auty, a náklad přeložili. Řidiči nemohli jezdit moc daleko, protože kdyby se něco stalo, pojišťovna by jim nic nezaplatila. Museli jsme tedy najít a zkoordinovat i řidiče na Ukrajině. Náklad přijížděl třeba ve tři ráno a bylo potřeba vyřídit i papíry, protože to na rumunsko-ukrajinských hranicích není tak jednoduché jako v Evropské unii. Fronta na hranicích byla třeba na 25 kilometrů, samé náklaďáky, bylo zablokované celé město. Díky našim kontaktům a tomu, že jsme tam už působili, jsme se domluvili s pohraničníky, že nám pokaždé pošlou policejní doprovod a budeme moci projet přednostně.

Válka ještě asi nějakou dobu neskončí a za těch pár měsíců se změnila i pomoc. Momentálně už distribuujeme i materiál, jako třeba cihly, podlahy, ocelové nosníky nebo beton. Už to nejsou základní potřeby, ale díváme se dál do budoucnosti, až se začne s opravami. A to bude trvat roky.

Byl jsem párkrát v Černivci. Vezl jsem jednou léky do místní dětské nemocnice. Jeden uprchlík mě poprosil, jestli bych mu mohl vyzvednout balíček na poště. Stál jsem ve frontě, všichni najednou začali panikařit a utíkat, nikdo mi anglicky neřekl, co se děje. Začali mě strkat ven z budovy a ptali se mě, jestli neslyším sirény? Museli jsme se schovat v bunkru, bylo nás tam asi padesát, byli tam policisté, ale jinak skoro žádní muži.

Viděl jsem děti, které v krytu hledaly něco, s čím by si mohly hrát. To na tom bylo to nejsmutnější. Všude byly jenom palety na sezení, pavučiny a chlad. Měl jsem v batohu takové ty ohřívací polštářky, které jsem dětem rozdal. Koukali na to jako na nějaké kouzlo. Jedna z žen plakala, protože utekla se třemi dcerami z Charkova a neměla kam jít. Po tomhle zážitku už jsem se tam nevrátil.

Zažil jsem raketový útok v Izraeli. Raketa spadla do vedlejší ulice, viděl jsem to z balkónu. V Izraeli má ale každý nový byt jednu místnost, která funguje jako kryt. V Černivci to pro mě bylo mnohem horší.

Zmapoval jsem opuštěné budovy a areály v Radauti a rozhodl se, že udělám návrh uprchlického tábora pro zhruba 1 000 lidí. Nakonec vznikl plán takového malého města, které má hned tři kaple, knihovnu i parkovací místa. Je to jedenáct budov. Prošel jsem si město a okolí a podíval se, jaké ubytování uprchlíkům nabízíme. Vše bylo velmi dočasné, skládací lehátka blízko sebe, žádné podmínky pro dlouhodobý pobyt. Říkal jsem si, že by tu přitom uprchlíci mohli zůstat delší dobu a pak, až by byla situace lepší, by se vrátili domů. V návrhu mám nejen ubytování pro matky s dětmi a pro seniory, ale také park nebo školu. Součástí je také centrum humanitární pomoci. Jsou tu dílny, kde by si lidé mohli osvojit nové dovednosti. Počítám také se záhony, kde můžou pěstovat zeleninu. Třeba by díky tomu alespoň na chvíli odvedli myšlenky od války.

Nemáme bohužel dost peněz od neziskových organizací a nadačních fondů. Zatím se lidé soustředí především na to, co je potřeba teď, ne na to, co bude třeba za pět měsíců. Musíme ale počítat s tím, že lidé se budou vracet zpátky na Ukrajinu. Teď zatím utíkají dál, nechtějí zůstat tak blízko hranic. Když došli Rusové až k nim, bojí se, že se nezastaví ani u rumunských hranic.

(tk)