Je to příležitost, jak dostat umění k lidem, říká absolventka FaVU VUT, jejíž dílo ožívá v jinglech ČT art

Možnost vyniknout na televizní obrazovce získaly dvě absolventky Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Obě umělkyně uspěly v soutěži Artelier, kterou loni na podzim vyhlásila Česká televize, a jejich díla jsou nyní ztvárněna v jinglech mezi pořady na kanálu ČT art. Co taková příležitost přináší mladým tvůrcům, přibližuje jedna z vítězek Dominika Dobiášová.

O soutěži Artelier se malířka Dominika Dobiášová dozvěděla díky Galerii Hunt Kastner, která umělkyni od září 2024 reprezentuje. Pro její díla jsou typickými prvky figury a jejich vzájemné vztahy. Často však ve svých malbách pracuje také s historičností a náboženskými motivy, což se promítlo i do vítězného díla pro Českou televizi. „Jedná se o tři postavy v historické krajině. Čarodějnici, která padá do propasti, jelikož je zmatená ze své vlastní identity. Lovce, který také váhá o své identitě, a sběrače, který symbolizuje, že v příbězích jsou často lidé, kteří zastávají jen doplňující roli,“ popisuje. Inspiraci našla ve feministicky zaměřených knihách spisovatelky Silvie Federici a Ursuly K. Le Guin. „Zaujala mě témata, na které reagují, a chtěla jsem na ně navázat. Zejména na téma ženské identity spojené se systémovým vykořisťováním žen a jejich kontrolou,“ dodává s tím, že se prostřednictvím obrazů snaží dostat na místa, která běžně nejsou dosažitelná.

Možnost přiblížit umění široké veřejnosti prostřednictvím televizního vysílání vnímá Dobiášová velmi pozitivně. „Jsem ráda, že se díla dostanou k lidem, kteří například nechodí moc do galerií. Je to ale asi jiný a rozhodně méně intenzivní zážitek,“ zamýšlí se. Oceňuje však, že s tímto konceptem přišel právě kanál ČT art, který je s uměním úzce propojený a naplňuje tak své poslání.

Zásadní tvůrčí příležitosti díky tomuto projektu umělkyně pravděpodobně nezíská, ale zkušenost to pro ni byla zajímavá. Jelikož originál se nachází v Německu, musela k finální televizní prezentaci díla nejprve vzniknout reprodukce. Následná práce ve studiu však ukázala, že trošku práce navíc za to rozhodně stálo. „V televizi si dílo natočili, různě ho osvětlovali, přidávali efekty. Bylo vidět, že i pro Českou televizi to byl výjimečný projekt, na kterém pracovalo mnoho lidí,“ vyzdvihuje malířka. Do způsobu natáčení mohla v průběhu zasahovat, s režisérem se však rychle shodli na konceptu, a tak to nebylo potřeba. Postupně se k ní také dostává, že si lidé uměleckých děl a jejich zajímavého zpracování začínají v televizi všímat. „Beru to jako příležitost dostat umění k lidem, kteří nejsou zvyklí navštěvovat galerie a být s uměním v přímém kontaktu. A jsem ráda, že jsou díla vidět i v jiném kontextu,“ říká Dobiášová.

Z brněnského ateliéru do Paříže

S uměním začínala Dominika Dobiášová nejprve na Fakultě umění v Ostravě, kde získala bakalářský titul. V magisterském studiu pak pokračovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. „Myslím si, že to pro mě byla důležitá etapa. Absolvovala jsem stáž v Ateliéru performance vedeným Julie Bénou a Jakubem Jansou, kteří otevřeně sdíleli témata umělecké praxe v galerijním provozu i mimo něj a vnášeli je mezi studenty, což bylo skvělé. Také učitelé jako Milan Houser, Vasil Artamonov nebo Marie Štindlová, u kterých jsem studovala a konzultovala, byli velmi nápomocní a otevření sdílet své zkušenosti a zastávali důležitou roli v mém růstu,“ vzpomíná na své studium.

Během školy si vyzkoušela řadu uměleckých médií a nejvíce inklinovala k malbě a akrylu, se kterým pracuje dodnes. Ideálně na středně velké formáty, kam zvládne dostat detail i strukturu. Kromě oblíbené techniky, potřebuje k tvorbě klid, mít vyřízené povinnosti a svou speciální kávu. Nejlépe se Dominice Dobiášové pracuje v jejím ateliéru, kde sice přímo nečerpá nápady, jelikož je to dle jejích slov poměrně sterilní prostředí, ale je to pro ni klíčové místo pro práci jako takovou. „Vyhovuje mi, když kolem sebe nemám moc rušivých elementů,“ vysvětluje.

Aby se jí dobře pracovalo, potřebuje mít pocit, že ví, co dělá. Ne vždy se však tento pocit dostaví hned. Někdy má jasný plán, někdy se naopak v obrazu více hledá. Podle Dobiášové nápady nejlépe přichází, když je mezi lidmi a má zážitky. „Když dostanu nápad, musím ho nějakou dobu nechat uležet v hlavě,“ říká a dodává, že potom vždy následuje rychlý náčrt motivu a focení. „Na předlohy používám sebe a svoje okolí. Je to nejlepší nástroj, jak vytvořit různé pozice a promyslet prostředí,“ popisuje. Po podrobné přípravě si motiv podrobněji rozkresluje, navrhuje formát a barevnost. Finální dílo většinou vytváří zhruba měsíc a půl.

Mladá malířka přiznává, že v tvorbě občas bojuje i s různými bloky. Na krizi jí ale paradoxně pomáhá jen malování. „Když nepracuju, jsem nervózní,“ směje se. „Jsou to takové podivně iracionální problémy, například že nějakou barvu už nemůžu ani vidět. A jindy se mi zase líbí všechny barvy, ale pak je nechci používat, protože s nimi dělám pořád,“ zamýšlí se a doplňuje, že nejvíc jí pomáhá udržovat si vědomí, že některé věci nemůžou být přesně podle jejích představ.

Absolventka FaVU nevystavuje pouze v Česku, během své kariéry už měla výstavu ve Vídni, Miláně, Varšavě nebo třeba v Mnichově. Aktuálně její kroky vedou na Art Fair do Paříže. „Myslím si, že máme mnohem více možností, než měli umělci před námi. Ten trh se hodně otevírá a umění se stává víc dostupné,“ uvádí s tím, že účastnit se podobných projektů jako Artelier může pomoci se zviditelnit a rozhodně by je doporučila i svým kolegům. Velkým přáním Dominiky Dobiášové je začít víc cestovat. „Moc jsem toho zatím neviděla a chtěla bych vidět naživo více děl velkých malířů a malířek ve světových muzeích a galeriích. A nejen ty samozřejmě,“ uzavírá.

---

Publikováno	03.11.2025 08:44
Odkaz	https://www.vut.cz/udrzitelnost/co-delame/f38102/d307484