Velkolepé industriální stavby, v jejichž architektuře se zrcadlí politický, technologický i umělecký vývoj – i tak se dá nahlížet na stovky historických pivovarů roztroušených po České republice. Absolvent Fakulty architektury VUT Štěpán Mosler se ve své dizertační práci zabýval nejen minulostí pivovarské architektury, ale především cestami, jak historické pivovary znovu přivést k životu. Byť za jiným účelem, než je vaření piva.

Často se jedná o chátrající stavby, které jsou opuštěné nebo v soukromém vlastnictví, ale majitelům se nevyplatí do jejich obnovy investovat. Obtížně se pro ně hledá nová funkce nebo osvícený investor. Přitom jde o unikátní objekty – základní konstrukce mnoha českých pivovarů sahají až do 14. století. „Výroba piva má u nás dlouhou historii, a tak se i v pivovarské architektuře odráží dlouhodobý architektonický a technologický vývoj. Sklepy těchto staveb mohou být románského nebo gotického původu a postupně se přidávaly další styly, jak se pivovar v průběhu času utvářel,“ vysvětlil absolvent FA VUT Štěpán Mosler, který si pro svou dizertační práci vybral téma vyučující Heleny Zemánkové a zaměřil se na pivovarské stavby z druhé poloviny 19. století.

„Výrazný rozvoj řemeslné výroby piva u nás začal už ve středověku. Vaření piva bylo dříve pouze výsadou králů a větších území. Od zavedení mílového práva však mohli začít vařit pivo i v jiných městech než královských. Vzniklo mnoho nových pivovarů, jejich výroba se legalizovala,“ popsal Mosler. Druhý pivovarnický boom pak nastal ve druhé polovině 19. století, kdy se začaly stavět měšťanské pivovary. Mnoho jich bylo postaveno podle německého vzoru a podle stejného vzoru se v nich proto vařilo i pivo.

„Naše středoevropské pivo je založeno na spodním kvašení – na rozdíl od západních zemí, které využívají spíš svrchní kvašení. Z hlediska výroby to bylo náročnější jak na postup, tak na dobu. Pivo muselo po nějakou dobu zrát v sudech a muselo se nechat uležet. To byl prvek, který ovlivnil nejen výrobu piva, ale i celou pivovarskou architekturu u nás. Pivo bylo nutné chladit ve sklepích při nízké teplotě, při přechodu na spodní kvašení tak bylo potřeba navýšit kapacity pivovaru o sklepní prostory a vytvořit místo pro lednice na led,“ dodal architekt.

Většinu pivovarů navrhovali němečtí, italští a rakouští architekti. Konec 19. století se pak do jejich architektury otiskl díky průmyslové revoluci. „Původní pivovary, kde se pivo vařilo řemeslným způsobem, byly přestavovány podle nových technologických požadavků. Z horizontálního sušení sladu se přecházelo na vertikální, a proto vznikaly vertikální hvozdy. To jsou ty vysoké komíny s plechovým zakončením, asi nejtypičtější prvky pro každý pivovar,“ vysvětlil Mosler. Na konci 19. století bylo v českých zemích evidováno asi osmnáct set funkčních pivovarů, na začátku 20. století už to bylo pouze necelých osm set. Se vznikem republiky však začali šanci dostávat i čeští architekti – například Josef Zítek navrhl kromě Národního divadla v Praze také pivovar v Petrohradu na Lounsku. 

Kvůli silné návaznosti na Německo vzniklo mnoho pivovarů v západních Čechách, kde se nacházela i rozsáhlá chmelová pole, a také v Praze v blízkosti menších hospod. Na Moravě bylo pivovarů mnohem méně, na jeden moravský pivovar připadalo deset českých. Ještě nižší počty byly evidovány na Slovensku. „Většina pivovarů pak skončila během první a druhé světové války nebo krize na začátku třicátých let, případně je v poválečném období při znárodnění sdružili do větších celků. Malé pivovary během socialismu zavírali úplně, nebo z nich dělali sodovkárny. Pokud nebyly opraveny po revoluci, zůstaly opuštěné nebo fungují jako sklady,“ shrnul Mosler osud historických pivovarů ve 20. století.

Pro obnovu pivovarů nastaly dnes podle Moslera ideální podmínky. „Od devadesátých let získali lidé k industriálním objektům přístup, a tak přecházely do soukromých rukou. Tento trend stoupá a o industriální architekturu se postupem doby zajímá čím dál více lidí. Existují výzkumná centra i databáze industriální architektury,“ dodal. Znovuzrození tak dnes neprožívají pouze pivovary, ale industriální stavby a komplexy obecně.

Největší zájem mají investoři zpravidla o pivovary, které jsou situovány ve velkých městech. „Architektura pivovarů je unikátní, takže developeři v tom vidí velký ekonomický potenciál. Některé objekty přestavují na byty a je to pro ně mnohem atraktivnější, než kdyby je zbourali a na daném místě postavili obyčejnou bytovku. Příkladem je třeba pivovar v pražských Holešovicích přeměněný na loftové bydlení,“ vysvětlil Mosler. V Hradci Králové architekti proměnili původní městský pivovar v multifunkční prostor, kde sídlí krajský úřad i část univerzity. Součástí areálu je i výstavní galerie, pošta či malý pivovar s restaurací.

Velkým trendem je nyní využití industriálních a potažmo pivovarských objektů ke kulturním účelům. Původní honosné prostory či sklepy mohou zůstat zachovány, protože není zapotřebí naplňovat normy pro obytné objekty. A hodí se třeba jako výstavní prostory pro galerie – příkladem je barokní pivovar v Lounech přestavěný na galerii moderního umění. Využití industriálních staveb ke kulturním či turistickým účelům je běžné i v zahraničí, kde vznikají stezky industriálního dědictví.

„Jedna z takových ‚stezek‘ vede z Holandska přes Německo do České republiky a člověk během ní navštěvuje nejrůznější industriální památky. Kdyby se součástí takové trasy staly i české a moravské pivovary, získaly by mnohem větší význam. Například v Belgii fungují i čistě pivovarské trasy. Lidé si jednu z nich vyberou, zarezervují si místo přímo v pivovarech a pak mezi nimi cestují. Tohle ještě u nás běžné není a pro Čechy, kteří mají rádi pivo, by to mohlo být zajímavé,“ podotkl Mosler.

Vytváření turistických či pivařských tras je však až sekundárním krokem, který může pomoci získat další finance pro nákladné rekonstrukce objektu a jeho propagaci. V prvé řadě musí být pivovar funkční a otevřený pro veřejnost. Sumy na rekonstrukce jsou však zpravidla vysoké, protože jde o rozsáhlé stavby, které po mnoho let často chátraly nebo sloužily jako sklady. Jen velmi málo majitelů dokáže kompletní rekonstrukci industriálních objektů financovat ze svého. Změnou původní funkce objektu však mohou majitelé získat peníze i odjinud.

„Pokud má místo nějaké kulturní účely, dají se využít dotace nebo fondy. Hodně se u nás psalo o pivovaru na Kokořínsku v Lobči. Původně to byla ruina, kde bylo zachováno jen odhalené obvodové zdivo a střechy byly propadlé. Koupila jej ale skupina architektů, kteří začátek rekonstrukce financovali ze svého a pořádali brigády. Spojili se s památkovým ústavem, který pivovar vyhlásil za národní technickou památku. A díky tomu mohli na jeho rekonstrukci čerpat dotace. Samozřejmě za podmínky, že pivovar bude otevřený pro turisty a různé kulturní účely. Objekt je zachráněný a lidé tam mohou jezdit na ochutnávky, různé akce či se tam přímo ubytovat,“ dodal Mosler s upozorněním, že bez dotací by takový objekt bylo těžké zachránit.

Aktuálně je v Česku více než 200 architektonicky zajímavých pivovarů, které na svou šanci teprve čekají. Některé velké objekty už za sebou mají úspěšné znovuzrození ke svému původnímu účelu – vaření piva. Ve Frýdlantu v Jizerských horách se mohou lidé vydat do bývalého zámeckého pivovaru, klasického zástupce průmyslového pivovaru z přelomu 19. a 20. století. Při rekonstrukci ponechali majitelé původní výrobní technologie včetně kotlů a zařídili tam pro návštěvníky hotel. Známým pivovarem otevřeným veřejnosti je také Černá Hora – výroba piva zde nikdy neustala a technologické i stavební změny probíhaly postupně. Nyní je zde i pivovarnické muzeum, které by mohlo plnit hodnotu bodu zmíněné turistické trasy. Kromě samotného muzea však provozovatelé chtějí lidem nabídnout i pivo vařené původní technologií.

Obdobně jako černokostelecký zájezdní pivovar – kromě samotného muzea však provozovatelé chtějí lidem nabídnout i pivo vařené původní technologií. „Je to zase skupina nadšenců, kteří mají přístup k místnímu archivu. Jde o asi největší ucelenou sbírku archiválií o pivovarnictví. Chtějí nejen vyrábět pivo podle tradičních receptur, ale shánějí i technologické vybavení, aby mohli do puntíku přesně poskládat výrobní linku podle původního vzoru.“ Jeden z největších zrekonstruovaných historických pivovarů se nachází také v pražských Plasech.

Zajímavé pivovarské objekty jsou k nalezení i v Brně. Budovy bývalého královopolského pivovaru jsou nyní součástí nového areálu Fakulty informačních technologií VUT. A pivo se kdysi vařilo i v centru města. „Nad Šilingrovým náměstím, v místě, kde je průchod do Velkého Špalíčku, byl také pivovar. Pokud budete všímaví, najdete tam pamětní desku velkého pivovarského reformátora Františka O. Poupěte. Jako první začal kontrolovat teplotu piv, a tak celou výrobu standardizoval. Teď v tom objektu nic není, ale všiml jsem si, že se tam právě rekonstruuje. Tak uvidíme, co namísto bývalého pivovaru vznikne,“ podotkl Mosler.

 Současná pivovarnická architektura v dnešní době prakticky neexistuje. Zredukovala se pouze na technologii, kterou lze umístit kamkoli. „Dříve byl pivovar navázaný na výrobu sladu a objem piva, který byl mnohem větší, protože pivovar musel zásobovat celou lokalitu. Pivo se nedistribuovalo, ale zůstalo v místě, kde jej uvařili. Dnes je situace odlišná a minipivovar může vzniknout prakticky kdekoli, protože soupravu na vaření piva si může koupit jakákoli restaurace,“ zhodnotil Mosler aktuální situaci a zdůraznil důležitost zachování jedinečného charakteru a atmosféry historických pivovarů pro další generace.

(mar)