Mikroelektroniku mnoho žen nestuduje. Samozřejmě se to ale liší obor od oboru – třeba biomedicína je mezi holkami populárnější. Zdá se mi, že jakmile název oboru obsahuje klíčová slova jako medicína nebo chemie, tak to holky láká víc. Asi proto, že jde o předměty běžné na gymnáziích, a tak jsou pro ně známější. Čistě technické obory se tam ale neučí, a tak neví, co si pod nimi konkrétně představit. Roli hraje strach z neznáma. Nedávno jsme o tom mluvili s kolegou, čím to může být. Neexistuje žádný chromozom, který by určoval, že žena nemá pro studium techniky předpoklady.

Při studiu ano, ale při výběru vysoké školy tomu moc nerozuměli. Po nástupu na gymnázium jsem z matematiky a fyziky maturovat nechtěla. Během studia mě k tomu ale profesoři povzbuzovali, a tak jsem se rozhodla vydat technickým směrem. Rodina ale reagovala – proč nejdeš dělat něco normálního? Proč nejdeš studovat třeba medicínu? Taková reakce by nepřišla, kdybych byla kluk.

Máme v rodině bastlíře. Třeba strýc umí opravovat pokažené věci. Moc se mi to líbilo. Když jsem se ale ptala, jak se to dělá, říkal – i tak bys tomu nerozuměla. Je to prostě z nějakého důvodu ve společnosti zažité, že techniku ženy nechápou. A když mi to vysvětloval, opravdu jsem moc nechápala, co říká. Ale na vysoké jsem se to dokázala naučit. Když tomu okolí není nakloněné, musíte si sami najít cestu. Já vsadila na tvrdohlavost – navzdory názorům, že je to obor pro muže, jsem se na něj přihlásila. Rodina se mě snažila chránit před zklamáním, ale já jsem věděla, že když budu chtít, tak to zvládnu.

Ano. Ale ne proto, že jsem holka. Přišla jsem však z gymnázia a na první přednášce jsem většině technických výrazů nerozuměla. Strávila jsem dlouhou dobu googlením, ale postupem času se do toho člověk dostane. Nesouviselo to s technikou – měla jsem všeobecné vzdělání a stejná situace by nastala, kdybych skočila rovnýma nohama do jakéhokoliv jiného oboru. Našla jsem si kamarády z elektroprůmyslovky. Oni mi pomohli s technikou a já jim s matematikou. Než jsme došli k bakaláři, naše úrovně byly vyrovnané.

Máme teď projekt Chips for Europe, jehož cílem je nalákat více studentů na nový obor Návrh čipů a moderní polovodičové technologie. Je to součástí širšího kontextu. Evropa se snaží o samostatnost ve výrobě polovodičů a Česko na tom participuje. Máme ale nedostatek odborníků. Proto jsme připravili ve spolupráci s CEITEC a FSI popularizační akce, které jsou zaměřeny na oslovení žen.

Už 29. dubna se uskuteční první ročník togetHER in tech – studentky, které mají o techniku zájem, mohou na jeden den přijít na FSI nebo i k nám na FEKT. Máme pro ně připravený program a vezmeme je do laboratoří, kde si mohou vyzkoušet přístrojové měření či zapojení základních elektrických obvodů.

Vznikne i mezifakultní letní škola pro ženy. Budou si moci navrhnout vlastní senzory a vyzkoušet si třeba základy programování. A je úplně jedno, že neví, o co jde. Velkou část strachu jít studovat techniku tvoří strach z neznáma. Dám to, když nemám žádné technické zázemí? Ten strach je ale neopodstatněný. A to nejen u holek, ale třeba i u kluků, kteří přicházejí z gymplu a nemají s technikou zkušenost. Pomáhám organizovat i soutěž Merkur perFEKT Challenge nebo mluvím s návštěvníky Noci vědců.

Určitě. Nepoznala jsem na FEKTu studenta, který by měl problém najít si zaměstnání. Spousta z nich pracuje na částečný úvazek už v průběhu studia. Mám přehled ohledně témat diplomových prací a skoro 2/3 diplomek na Ústavu mikroelektroniky vychází z průmyslu. Má to dvě výhody – studenti získají inženýrský titul a za práci na diplomce jsou placení firmou, kde pracují.

Spousta lidí to asi neví, ale v Česku je několik firem, které vyrábějí polovodičové čipy a neustále hledají odborníky. Lidí je nedostatek a tak tomu odpovídá i plat – jsou to dobré pozice a stabilní práce. Do Evropy proudí investice – do Dráždan nebo třeba do Rožnova pod Radhoštěm. Po expertech na polovodičové technologie bude velká poptávka a budou mít široké uplatnění – zaměstnání si najdou v menších startupech i velkých nadnárodních firmách.

Ano. I když já sama se nezabývám přímo vývojem čipů, ale v dizertační práci se zaměřuji na inerciální senzory, které snímají pohyb v prostoru. Pracuji už s hotovými čipy a aplikuji je do obvodů. Je potřeba nakreslit obvod, vytvořit desku, oživit to a naprogramovat. Specializuji se na nové metody měření a zpracování signálu senzorů. Vystudovala jsem mikroelektroniku a někdy si lidi myslí, že se zde dělají jenom čipy a polovodiče. Je to ale obor, který v sobě skrývá spoustu dalších možností. A to je super.

Obojí. Chci zůstat na vysoké škole, ale mít víc znalostí z praxe. Z mé zkušenosti jsou vyučující z praxe nejlepší, protože neučí jen teorii. Chtěla bych studentům předávat co nejlepší informace. A aby byly validnější, potřebuji si to vyzkoušet. Mým cílem je propojit know-how z obou sfér a to předávat dál.

(mar)