Mít tak svou školu architektury, to by bylo hej! V každém městě, v každé vesnici. Pro zedníky i právníky, samouky i odborníky. Stavět sami, navzájem, společně. V místě, s místními místním. Šetrně, bez plýtvání. Konec neduživé architektury bílých ateliérů bílých kostek kdyby snad cukru. Architektura opálená s vlasy šisovanými sluncem, s mozoly na rukou a hlavou v oblacích! Vyklidněná, s úsměvem naplněného štěstí.

Architektura v pohodě!
Hej! (poskočí si tajemník)
Hej!! (poskočí si členové komise)
Hej!!! (poskočí si všichni) Výsledný počet bodů navržený vedoucím: 90

Diplomová práce Elišky Homoly předkládá poměrně kritický a bohužel i pravdivý obraz o obecném stavu našich (nejen) venkovských sídel, ale i stavu společnosti, která tato sídla ve větší či menší míře formuje a zastavuje. Dotýká se současné situace nadspotřeby, ale zároveň poukazuje na prohlubující se krizi nedostupnosti bydlení pro normálně sociálně i ekonomicky fungující mladé lidi, mnohdy vysokoškolsky vzdělané. Snad ale více než na ekonomickou nedostupnost bydlení, kdy stavebníci mnohdy realizují své záměry svépomocí, poukazuje na absenci kultivovaných, esteticky vyvážených, racionálních a s místem a kontextem spjatých zásahů a konkrétních návrhů. Na tuto situaci však Eliška ve své práci hledá řešení, respektive jedno z několika možných řešení a musím uznat, že velmi svěže a pozitivně. Radost z hledání, zvláště neprozkoumaných a u nás ne zcela ověřených cest, demonstruje již svým názvem diplomové práce – „Už vím jak, přilož ruku k dílu“. Vychází i ze svých vlastních zkušeností – postupné opravy vlastního domu víceméně svépomocí a za použití recyklovaných materiálů.

V úvodních kapitolách stručně a zcela trefně popisuje současný stav našeho vystavěného prostředí se zaměřením na venkov, tedy prostředí, které Eliška zná. Svými stručnými a přesnými formulacemi objasňuje, proč k takovému stavu dochází a co může být jeho příčinou. Svou koncepci „venkovské školy architektury“ částečně staví na příkladech ze zahraniční, z větší části však vychází přímo z jejího známého domáckého prostředí a postupnými kroky nás seznamuje a uvádí do tématu její práce.

V graficky zdařilé publikaci (svěží, neotřelá grafika kombinující texty, tabulky, fotografie, komiks, schematické výkresy a koláže) docela přehledně představuje postupnou cestu za naplněním této koncepce. Mimochodem grafika a scénář této publikace již splňuje jednu z mnoha Eliščiných výtek a to tu mířenou směrem k odborné veřejnosti – tedy skutečnost, že odborná veřejnost hovoří pro stavebníky nesrozumitelným jazykem. Publikace tuto bariéru překonává. V podrobnějším zkoumání - a v případě následného uvádění koncepce do praxe - však chybí trochu obsáhlejší a hlubší ponor do tématu, tedy obsáhlejší rozbory, průzkumy a hlavně ekonomická rozvaha a možnosti financování. Tato část je sice v práci uvedena, ale oproti rozborům urbanistickým, provozním, konstrukčním či sociálním je zastoupena pouze omezeně. Chápu však, že při rozpracování záměru by se Eliška jistě propojila s dalšími odborníky z dotčených oborů.

Urbanistické řešení - Eliška si pro svou práci vybrala stávající objekt bývalých komunálních služeb na okraji obce. Zcela v duchu jejího pohledu na budoucnost udržitelného stavění v prvních fázích rozvoje projektu nezabírá tedy nové plochy, ale využívá staré. Až ve finální fázi, kdy si všichni aktéři projdou „zkušebním provozem“ a ověří si životaschopnost záměru, se její nová škola rozprostře v nedaleké ploše určené územním plánem. Umístění na kraji obce této rozvinuté komunity je v tomto směru tedy snad škoda. Chápu její návaznost na původní objekt i na výrobní provozy areálu (byť soukromé), ale pokud by škola fungovala dle vytýčené koncepce, tedy i směrem k obyvatelům obce, stálo by za úvahu umístit ji blíže centra, pokud by byla možnost. Objekt k sobě váže poměrně velkou zpevněnou plochu, jejíž velikost doporučuji zvážit či domyslet jiné možnosti povrchu, materiálů bližšími k přírodě. Chápu však, že daný provoz potřebuje manipulační prostory připravený pro různé využití.

Architektonické řešení – podobně jak urbanistické řešení vychází z provozu a náplně a je spíše podřízeno funkci. Nicméně Eliška se snaží demonstrovat svůj záměr na architektuře a to zejména na fasádách, kde používá již použité stavební elementy a materiály. Objekt nemá tedy pevně stanovenou koncepci architektonického řešení, ale každá jeho část reaguje na danosti vnitřního provozu a aktuálním možnostem přístupu k materiálům. Na venek tedy demonstruje to, co se zde odehrává a jaké jsou možnosti při použití již použitých materiálů. Nový objekt v této koncepci v podstatě pokračuje.

Provozní řešení – je podřízeno stávajícím stavem daného objektu, přičemž se snaží do dané struktury co nejméně zasahovat. Při rozjezdu tohoto projektu se vychází z prvotního nedostatku financí a vše je tedy okleštěno na nejnutnější zásahy ve smyslu vyhovění hygienickým a bezpečnostním požadavkům. Novostavba nové školy pokračuje v pravidelném rastru halové konstrukce. Toto řešení umožňuje reagovat na aktuální potřeby. Ve finále bych věnoval více pozornosti vstupním a společenským prostorům, které by mohly – v duchu prezentace lepšího stavění - vykazovat více zajímavých a promyšlených prostorů. Skladba a rozmístění provozů je však logické a praktické.

Technicko konstrukční řešení – opět v duchu daností a v duchu v podstatě industriální architektury je racionální, variabilní a jednoduché na stavbu či úpravy. Izolace podlahy slámou ve stávajícím objektu je vtipné a opět v duchu vytýčeného přístupu, ale bude třeba pečlivě dořešit detaily tak, aby izolace byla dobře ochráněna, zároveň aby se dala obnovit. S ohledem na venkovské prostředí je to však skvělá volba, kterou je třeba dále ověřit. Použití dvou hlavních konstrukčním materiálů pro hlavní konstrukci nového objektu školy – ocele a dřeva – bych doporučil zvážit ve smyslu rozhodnutí se pro jeden materiál a toto rozhodnutí ověřit z pohledu ekonomiky, požárních a tepelně izolačních hledisek, rovněž tak z pohledu manipulace a možnosti výstavby (alespoň) částečně svépomocí.

Formální úroveň – jak již bylo naznačeno výše, předložená publikace prezentuje záměr svěže, neotřele, přehledně, srozumitelně a vtipně. Je radost v ní listovat. Obsahuje i několik detailů – například písmo, které se zobrazuje údajně nahodile (určitě záměr – nepředvídatelnost materiálů, potřeba improvizace…). V případné navazující fázi bych doporučil více propracovat kapitoly o ekonomice projektu a možnostech financování a případné možnosti zapojení municipality.

Eliščina diplomová práce je svěží hledání odpovědí a zároveň přijmutí osobní zodpovědnosti nad stavem současného globálního světa (např. nadprodukce versus nedostatek zdrojů). Její odpovědí je koncepce prezentovaná v této práci - vzdělávání obyvatel k lepšímu a autentičtějšímu stavění s konkrétními příklady a za použití recyklování vyřazených stavebních elementů a materiálů. Koncepce se mi velmi líbí a myslím si, že je to jedna z cest, kterou by současná společnost mohla přijmout za svou. Může nabídnout nejen návod, jak správně použít starší materiály a jak je správně technicky zabudovat do stavby, ale i jak tvořit naše prostředí lépe, odpovědněji, esteticky přijatelněji a s pozitivním dopadem na vnímání běžných lidí, kteří – zdá se – na stavění pěkného prostředí od dob komunistické vlády v podstatě ve značné míře rezignovali. Jsem přesvědčen i o nesporném pozitivním přesahu této koncepce do sociálních vazeb v obcích a to nejen v rovině profesní, ale hlavně v rámci širší společnosti a napříč generacemi. Této koncepci držím palce! Otázky k obhajobě:

1. Víte o podobných příkladech u nás? Víte o koncepci komunitního bydlení? Dovedete si představit umístění nové budovy školy architektury blíže centra Vaší obce?

Výsledný počet bodů navržený oponentem: 95