Podcast
Technickyvzato

Řekneme vám to jako lidi

Podcast Technicky vzato

Proč se rozložitelná láhev v lese nerozpadne? Vezmou nám roboti práci? Co dýcháme ve městech? Řekneme vám to jako lidi. Podcast vychází jednou měsíčně a vědci, studenti i absolventi z Vysokého učení technického v Brně v něm mluví jednoduše a srozumitelně o tématech, která stále více ovlivňují naše životy, a přesto jim často úplně nerozumíme.

Podcast najdete na Buzzsprout.com nebo platformách Spotify a Apple Podcasts, kde můžete naše kanály odebírat, aby vám nic neuniklo!

Produkce: Tiskové oddělení VUT ve spolupráci s moderátorkou Karolinou Antlovou

Všechny epizody na buzzsprout.com

2. série podcastu

#1 – Budou nás superpočítače operovat místo lékařů?

Ještě nedávno byly některé vědecké úlohy prakticky neřešitelné, jelikož chyběla dostatečně výkonná technologie, která by to zvládla. Dnes to mění superpočítače. Umí simulovat vesmír, předpovídat počasí nebo pomáhat lékařům s plánováním operací. Superpočítače totiž umožňují vytvářet detailní simulace lidského těla a díky nim vytvářet zákroky na míru konkrétním pacientům. Výsledkem je personalizované léčba, která je přesnější, rychlejší a šetrnější k pacientům i efektivnější pro lékaře. A právě využitím superpočítačů v medicíně se zabývá odborník Jiří Jaroš z Fakulty informačních technologií VUT.

Jak superpočítače fungují? Nemůžou lékaře zmást? Jak do toho všeho vstupuje umělá inteligence? A může se nakonec fiktivní centrální mozek lidstva stát skutečností?

1. série podcastu

#46 – Dokážou neurostimulátory vrátit lidem zrak?

„Nervové buňky kontrolují všechno, co máme v těle, celý chod našeho těla. V posledních letech se zjistilo, že nervová soustava kontroluje strašně moc věcí včetně imunity. A kvůli tomu se nabízí plno nových zajímavých terapeutických možností, kde cílením elektrického proudu můžeme ovlivňovat nervovou soustavu nejen pro léčbu neurologických poruch, ale různých jiných nemocí, které jsou spojené s imunitou.“

Pacientů s Parkinsonovu chorobou je v Česku skoro 50 000 a neustále jich přibývá. Nemoc postupně zbavuje člověka schopnosti ovládat své tělo, některým ale dokážou pomoci elektrody zavedené hluboko do mozku. Podobné stimulátory dokážou téměř lusknutím prstu odstranit příznaky nemoci. A stejně tak můžou pomáhat třeba u epilepsie. Eric Głowacki se svým týmem na CEITEC VUT pracuje na nejmodernějších neurostimulátorech. Ideálně takových, které fungují jen přiložením na tělo jako třeba elektrody, dají se dobíjet svítilnou mobilního telefonu a dokážou pomoci i pacientům se zánětlivými onemocněními. Jejich nejnovějším cílem je pomoci lidem postiženým ztrátou zraku a umožnit jim opět vidět svět. Proč testují stimulátory na švábech? Co mají společného implantáty a akupunktura? A dokážou rozpohybovat ochrnuté končetiny?

#45 – Může vrták ze supermarketu dobýt Mars?

„Freya musí umět to, co bychom od roveru na Marsu nebo jiném vesmírném tělese čekali. Musí být schopná analyzovat vzorky, chceme se dozvědět víc o složení půdy. Vzorky můžou být volně položené kameny, písek anebo podpovrchový vzorek. Má model, kterému říká vrtací, a dokáže se až do třiceti centimetrů zavrtat a vzorek vynést na povrch. Taky musí být rover schopný ten vzorek základně analyzovat a taky musí být schopný autonomně se pohybovat, aniž by ho někdo ovládal ovladačem napřímo.“

Od roku 2021 zkoumá povrch Marsu vozítko Perseverance, které tehdy NASA vyšlo na 2,8 miliardy dolarů. To brněnská Freya si o takových penězích může nechat zdát, stejně jako její autoři ze studentského týmu Brno Mars Rover. V laboratořích na FEKT se studenti schází po vyučování a měsíce pracují na sedmdesátikilovém vozítku vybaveném vrtáky nebo dronem, a to s jediným cílem – uspět na mezinárodní soutěži napodobující průzkum Marsu v konkurenci desítek týmů z celého světa. Jak se osvědčil vrták z Lidlu? Podobá se autonomní pohyb vozítka robotickému vysavači? A kolik kilo musí Freya zhubnout, aby mohla na soutěž do Ameriky? O tom všem vyprávěl šéf týmu Stanislav Svědiroh.

#44 – Vytiskneme si z keramiky hrneček nebo součástky za miliony?

„Náš výzkum směřuje směrem k biomateriálům, jako jsou různé bioaktivní implantáty. Potom jsou to součástky do high-tech přístrojů. Dokážeme tisknout ve velkém rozlišení, velmi přesně a velmi komplikované tvary. Je to metoda, která slouží k výrobě malých keramických součástek, které můžou být velmi drahé.“

Každý, kdo byl někdy u zubaře pro keramickou korunku asi ví, jak drahá je to záležitost. Co kdyby se ale pomocí 3D technologie tiskly i další součásti lidského těla? Keramika už dnes totiž nepatří jen na hrnčířský kruh do rukou šikovného řemeslníka, poslední měsíce si s ní hrají v laboratořích i vědci z CEITEC VUT. Do medové tekutiny přimíchávají keramický prášek, z kterého pak na 3D tiskárně vznikají například součástky do elektronových mikroskopů. Vytiskneme si třeba ušák na čaj? Jaké jsou nevýhody keramického tisku? A proč se na výrobek čeká i týden? Nejen o tom v podcastu mluvil Přemysl Šťastný z projektu 4Slurries.

#43 – Proč nás vodní elektrárny zachraňují před blackoutem?

„V energetické síti musí platit zákony zachování. To, co vyrobím, musím zase spotřebovat. To se soláry a větrem nemusí vždycky platit, když přestane foukat nebo svítit slunce, tak mám problém. Já tohle musím nějak vykrýt, jinak dojde k blackoutu. Tohle slovo jsme donedávna neznali, ale v Česku jsme zaznamenali několikahodinový blackout, a právě tady můžou velkou roli sehrát vodní elektrárny. Nemáme v současné době jiné technické zařízení, které by ve velmi rychlé době dokázalo najet do plného výkonu.“

Vodní energie je tu s námi od nepaměti a vypadá to, že tu s námi bude i ve věku solárních a větrných elektráren. A to i v době klimatické změny, kdy se některé země potýkají s nedostatkem vody. Moderní zařízení dokážou pracovat i s malým spádem nebo si díky přečerpávacím elektrárnám energii uložit na období, kdy je potřeba. Podle odborníků je technická část na výstavbě nových vodních elektráren ta nejjednodušší, mnohem náročnější je se vypořádat s ekologickým dopadem na krajinu a také s předsudky lidí. Dají se v Česku ještě někde takové elektrárny postavit? V čem vyhrávají nad solárními panely? A čím je pro strojní inženýry Viktor Kaplan? Lidsky a srozumitelně přišel do studia o tématu vyprávět Pavel Rudolf z Fakulty strojního inženýrství VUT.

#42 – Je při 3D sochařství autorem člověk nebo počítač?

„Největší rozdíl je v tom, že nemáte hmotu. Pracujete s objektem, který je na monitoru a můžete do něj poměrně jednoduše zasahovat. Nevýhodou je, že objekt nedržíte fyzicky v ruce, chybí vám základní zpětná vazba. A co je taky úžasné je tlačítko zpět. Nestane se vám, že uděláte zásah a zjistíte, že předtím to bylo lepší, ale už nemáte šanci vrátit to zpátky.“

Zatímco staré mistry sochaře si představíme s kladívkem a dlátem u bloku mramoru, dnes můžou být sochaři mnohem nenápadnější. Někteří z nich si totiž jako svůj ateliér zvolili virtuální prostředí a jejich nápady nejprve spatří modelovací program a pak 3D tiskárna. Pro některé je 3D tisk finální a pracují třeba s matematickými modely, kdy se objekty postupně mění. Pro jiné je to zase jen mezikrok k restaurování soch nebo jejich odlívání. Nezkušené lidské oko nedokáže sochy vytvořené s pomocí 3D technologií poznat, proto jsme se jim věnovali celý díl a pokusili se najít hranice autorství, kreativity ale i materiálu a technologie. Jako host přišel Martin Králík z Fakulty výtvarných umění VUT. Kolik času by mu zabrala „běžná“ socha oproti jejímu dvojčeti z 3D tisku? A proč tak rád vzpomíná na restaurování perlorodek zámku v Českém Krumlově?

#41 – Vydrží betonová stavebnice střelbu z kulometu?

„Když to srovnáme s klasickým betonem, je to materiál, který má až desetkrát vyšší pevnost, jeho cena tomu odpovídá. Díky jeho pevnosti materiál umožňuje vyrobit tak tenkostěnné balisticky odolné prvky, že jsou mobilní, jsou instalovatelné lidskou silou bez pomoci jeřábu. Stačí, když to hydraulická ruka složí z náklaďáku a vojáci je složí tak, jak potřebují.“

Pevnosti v pohraničí měly odolat leteckým pumám, betonové stěny proto měřily často až jeden metr. Na Fakultě chemické už několik let pracují na moderní náhradě materiálu, díky které by takový bunkr mohl mít třeba čtvrtinovou tloušťku. Byl by ale velmi drahý, proto se chemici z VUT rozhodli speciální beton vyrábět pro jiné účely. Pár centimetrů silné čtvercové desky zvládnou zvednout dva vojáci nebo policisté a během chvíle si vytvořit přenosné zátarasy, které odolají i střele z kulometu. Jak vypadají testy na střelnici? A dá se při vývoji věřit počítačům? S odpověďmi do studia přišel výzkumník František Šoukal z Fakulty chemické.

#40 – Jak ochladit rozpálená města s pomocí rostlin?

„Dřevěné fasády v horkých letních dnech dosahují až čtyřiceti stupňů celsia. Ty keramické čím tmavší tím víc, tam jdeme až k padesáti stupňům celsia. Pokud bude černá, tak může jít ještě klidně o deset stupňů víc. Co se týče vegetace, povrchy nepřesahují třicet pět stupňů celsia, spíš se drží do těch třiceti.“

Rozpálené centrum města v létě láká maximálně k tomu si koupit zmrzlinu a nasednout na nejbližší autobus směr koupaliště. Mnoho z nás ale v centrech žije nebo pracuje a odborníci proto hledají způsoby, jak v horkých dnech městu a jeho obyvatelům ulevit. Příroda přitom svoje mechanismy už dávno má – rostliny dokážou díky fotosyntéze ochlazovat nejen sebe samotné, ale i prostor kolem nich. Můžou mít navíc mnoho podob – od pestrobarevného ptačího zobu přes stálezelený břečťan až po skalničky. Zelení osázené fasády se ale ne všude hodí a jejich stavba má taky svoje úskalí – ať jde o brouky nebo vlhkou omítku. Patří rostliny na historické domy? Pomůže ochlazení města balkónový truhlík s muškáty? Proč nemáme na náměstích víc stromů? O vegetačních fasádách se v podcastu rozpovídal Jan Vystrčil z Fakulty stavební VUT.

#39 – Chtějí hackeři vaše peníze, identitu nebo údaje z elektroměru?

„Ze spotřeby elektrické energie poznáme, jestli někdo spí, je doma nebo je na dovolené, ale můžeme jít ještě dál. Pokud by někdo napadl chytrý elektroměr, tak může odpojit celé odběrné místo od elektřiny, což je problém u domácností, ale pokud je takový elektroměr nainstalovaný na nemocnici, tak ty dopady můžou být fatální.“

Největší slabinou v kyberbezpečnosti jsou uživatelé. Kdo z nás ale nezná někoho, kdo naletěl na podvodnou sms nebo email? Kromě prázdného konta v bance ale může taková nepozornost vyústit třeba až v ukradenou identitu. Co ale když se hackeři zaměří třeba na banky nebo elektrárny? Škody jdou do milionů a ohrožené jsou i lidské životy. Kyberzločinci jsou přitom vždy o krok napřed a umělá inteligence jim práci ještě ulehčuje. Kde si koupit škodlivý software? Co dělají hackeři s ukradenými penězi? A jak nenaletět, až vám bude psát falešná doručovací služba o doplatku na zásilku? O trendech v oblasti kyberzločinu přišel do studia povídat Willi Lazarov, který se na Ústavu telekomunikací FEKT VUT věnuje třeba i vzdělávání žáků na školách.

#38 – Je nábytek z recyklovaného plastu umění, ekologie nebo byznys?

„Je to nový materiál, je velmi tvrdý, může být venku i vevnitř a vyrábí se při sto padesáti až dvě stě stupních, takže nepotřebuje moc elektřiny. Je to podobné jako keramika nebo umělý kámen. Dá se poškrabat, ale jen když do něho člověk ryje nožem. Dá se obrábět stejně jako dřevo, takže s tím každý truhlář může pracovat normálně. Dá se přebrousit, pokud je to poškrabané, takže je to pak jak nové. A taky se dá leštit.“

Plast, který vytřídíme do žlutých popelnic skončí nejčastěji v pecích spalovny, ať se snažíme o jeho maximální recyklaci sebevíc. Dva studenti Fakulty stavební VUT se ještě za studií rozhodli, že alespoň z části plastového odpadu zkusí vyrobit materiál, který bude pěkně vypadat, vydrží a pokud se omrzí, pouze se znovu roztaví a přetvoří v něco nového. Od prvních pokusů s výrobou v pizza peci se Plastic guys posunuli a dnes tvoří designové vybavení pro brněnské podniky i prodejny módních značek po celé republice i v zahraničí. Nově navíc rozjíždí značku luxusního nábytku, a kromě průmyslového odpadu začnou odebírat i odpad z domácností. Je recyklovaný plast opravdu ekologický? A dá se s ním pracovat stejně jako se dřevem? O tom všem přišel do studia povídat jeden ze zakladatelů Ondřej Venclík.

#37 – Co má společného pazourek a mikročip?

„Před pětadvaceti lety byly v automobilech jednotky čipů a dnes jsou v nich tisíce. A podobně je to se vším. Třeba původní pračky byly vždy automatické, takže byly osazené elektronikou, ale dnes bílá elektronika, spotřební zboží – všude jsou čipy a megatrendem je rozvoj internetu věcí. Učíme spotřebiče mezi sebou komunikovat a nárůst potřeby čipů je extrémní.“

Zatímco dřív byly na jednoduché úkony počítačů potřeba celé místnosti plné elektroniky, dnes se podobný výkon vejde na čip o velikosti nehtu a využíváme ho každý den, když otevřeme mobil. Stále chytřejší přístroje vyžadují moderní materiály a stejně jako v minulosti jím byla ocel, dnes mluvíme o polovodičích. V Česku máme dlouhou tradici, špičkové firmy a ve světe dobré jméno, taky se ale potýkáme s nedostatkem lidí a zažitými představami o nudné práci. Co pro to můžeme děla? Kam se svět polovodičů posouvá? A jsme na hranici možností těchto materiálů? Do studia se tentokrát posadil Jiří Háze, který vede Ústav mikroelektroniky na FEKT VUT a také vedoucí výzkumu a vývoje ve společnosti onsemi Michal Lorenc.

#36 – Kdy se z Česka stane tahoun na poli videoher?

„Neměli bychom si vybírat hry, které budeme vyvíjet, na základě nostalgie hráče, protože to je z principu neaktuální. Taky je to hodně subjektivní a může na tom člověk ztroskotat, protože k tomu má vztah a hůř se mu přijímá kritika od hráčů, hůř se mu zapracovávají změny a nepřistupuje k tomu jako designér ale jako nostalgický vývojář. A to může být jeden z kamenů úrazu, proč hra není úspěšná. Pokud se do toho pustí, tak to nejde vzít zpátky, jsou to roky.“

Pro plno lidí jsou videohry kratochvílí pro děti, ve skutečnosti je ale herní průmysl výdělečnější než filmový a hudební dohromady. Denně vychází stovky nových titulů a hry od velkých studií atakují cenovku 2000 korun. I v Česku máme celosvětově úspěšné hry, přesto by se daly spočítat na prstech obou rukou. Jak se u nás daří herním vývojářům? Je náročné vytvořit hru od A do Z? A kde se to můžeme naučit? Do studia o tom přišla povyprávět Natálie Sodomková, která má za sebou studium v Ateliéru herních médií na FaVU VUT a zároveň vede brněnský herní inkubátor Gamebaze, který podporuje začínají malé a střední vývojářské týmy. Mluví třeba o tom, proč je vývoj her řemeslo, jak se jim podařilo dostat středoškolskou hru k youtuberovi s 37 miliony sledujících, ale také o tom, jaké má česká videoherní scéna problémy a kdy je lepší hru zahodit a začít znovu.

#35 – Budeme tisknout domy na Marsu?

„Velká výhoda spočívá ve složitosti tvarů, které jsme schopni tímto způsobem vyrobit. Podobně jako u 3D tisku obecně sdílí tu výhodu, že můžeme produkt přizpůsobit na míru. Nemusíme používat formu, která by byla výhodná pouze při výrobě stovek kusů – každý produkt může být mírně odlišný. Jde o masovou kustomizaci. To platí pro 3D tisk v menším měřítku a stejně tak pro 3D tisk ve stavebnictví. Není to vždycky o tom, že by to nešlo vyrobit jinak, ale že je výhodnější tu komplexní geometrii vyrobit pomocí 3D tisku.“

3D tiskárny už dávno netisknou jen vtipné postavičky z barevného plastu, jejich mnohem větší sourozenci totiž dokážou ze speciální malty vytisknout třeba dům. David Škaroupka z Fakulty strojního inženýrství VUT nečeká, že už se budou domy jen tisknout, ale výhody vidí pro speciální tvary, při nedostatku pracovníků nebo v budoucnu třeba pro tisk na jiných planetách. Tam by stroje mohly tisknout z místních materiálů a poskytnout příbytek strojům nebo astronautům. Dá se tisknout ze zeminy? A vyjde takový dům levněji než tradiční výstavba od základů? My vám to řekneme jako lidi.

#34 – Vyčistí přírodní čistírny vodu od drog jen pomocí rostlin?

„Není to top pitná voda, ale kdyby byla nějaká životní nouze, že by se člověk blížil k čističce odpadních vod a měl totální dehydrataci, tak kdyby se té vody napil, nic se mu nestane. Co jsem byl například v Izraeli, tam mají nedostatek vody, ale využívají ji spíš jen pro závlahu. Zajímalo mě, jakou chuť asi taková vyčištěná odpadní voda má, nedalo mi to a konzultoval jsem to s umělou inteligencí. A ještě nedávno mi odmítla odpovědět, že je to nehumánní.“

Nepotřebuje elektřinu, vyrovná se konvenčním řešením, vrací vláhu do svého okolí, a tím se stává útočištěm pro hmyz – to jsou jen některé z výhod přírodních čistíren odpadních vod, dříve známých jako kořenové čističky. Nad vodní hladinu vyrůstají fialové nebo bílé květy kosatců, ta největší práce se ale odehrává mezi kořeny, kde bakterie dokáží vyčistit vodu tak, že je průzračná. Zlepšováním, návrhem a stavbou přírodních čistíren se zabývá Michal Kriška-Dunajský z Fakulty stavební VUT. Sám by prý vodu z přírodní čističky nepil, ale i pouhým využitím na splachování ušetříme doma třeba až třetinu naší spotřeby pitné vody. Proč měly přírodní čistírny špatnou pověst a musely dohánět dvacetiletý náskok Rakouska? A vyčistí kořenové čističky vodu od drog a mikroplastů?

#33 – Jak chytré jsou houby a dokážeme z jejich podhoubí postavit dům?

„Houba se umí přizpůsobit svému prostředí. Každý materiál si najde svoji houbu, která ho rozloží. Já do budoucna věřím v to, že až bude mít příroda dostatek času na to se vyvinout, tak plast nebude problém, ale to my už tady nebudeme. Ty houby se s tím poperou. Houby si nastaví svoje kladívka, která to rozloží. To je pro mě ta nejúžasnější vlastnost.“

Přicházející podzim vyžene do českých lesů tisíce houbařů. Domů si odnesou košíky plné lesklých nebo sametových hlaviček, které skončí v guláši nebo na pánvi. Pro chemika Jana Ostrezi z biotechnologické firmy myco je ale mnohem zajímavější to, co zůstává skryté v podhoubí. Takzvané mycelium je podle některých inteligentním organismem, který si v půdě hledá vhodnou potravu a dokážeme se skvěle adaptovat. Absolvent Fakulty chemické VUT se dlouhodobě věnuje pěstování a zpracování mycelia, ze kterého s kolegy vytváří ekologické obaly, rozložitelné plašiče srn na polích při senoseči nebo designová vonítka do aut. V podcastu jsme mluvili nejen o tom, jak firmy přistupují k ekologickým obalům, ale také o nejvhodnějším způsobu recyklace přírodních materiálů nebo o houbách ze seriálu The Last of Us ovládajících mravence pro své rozmnožování.

#32 – Jak poznat, že nám volá naše babička, a ne AI deepfake?

„Ten hlas je sice přirozený, ale když už přijde k dialogu, tak dialog nejde tak dobře, neodsýpá, jak když se spolu baví lidé. Automat vám nedá prostor, nepočká, jsou tam divná zpoždění, nenechá vás skočit mu do řeči, chová se jinak, než když spolu mluví dva opravdoví lidé. Budeme se s tím ale setkávat stále více a bude to nebezpečné. Protože třeba s pomocí hlasu vašich blízkých se dá velmi dobře útočit.“

Podvodné sms zprávy o nutnosti doplatit zásilku už dnes často čteme s velkou obezřetností, co ale když zvednete telefon a na druhé straně se ozve vaše babička s prosbou o pomoc? Už z pár vteřin záznamu dokáže umělá inteligence vytvořit hlas téměř k nerozeznání od původního mluvčího. K davům tak může promlouvat třeba falešný prezident, když kandidát ve volbách vytvoří kompromitující materiál na soupeře. Stejně tak se ale blíží doba, kdy si nejspíš nebudeme moci být jistí ani při hovoru s našimi blízkými. Samozřejmě přináší umělá inteligence i pozitiva. Vědci pracují na nástrojích, které budou podobné podvody odhalovat, dokážeme jednodušeji komunikovat napříč světem nebo být rychlejší při vyřizování tísňových volání a zvládání katastrof. O deepfake hlasech, spolupráci s americkými zpravodajskými službami, hraní si na gangstery ale také o tom, proč nedokáže AI z hlasu poznat smutek si přišel do studia povídat Jan Černocký z FIT VUT, který se svým týmem patří na světovou špičku v oblasti dolování dat z řeči.

#31 – Pomůžou od bolavých zad spíš barefoot boty nebo činky?

„Často za mnou chodí lidé, kteří mají odpor k pohybu, mají různé mindráky. Převést je do toho, že to může být hra, ať je nám pět nebo padesát, to je fakt fuška. To je pro mě výzva, a to je to, čeho si víc všímám než samotných poruch. Možná si budu sypat popel na hlavu, ale mým cílem je, aby když za mnou někdo přijde, tak aby už se moc nevracel.“

Příliš dlouho sedíme, ignorujeme signály svého těla, ale především se bojíme. Obáváme se zranění při sportu, zároveň máme strach z bolesti po námaze. Ze všech stran se na nás hrnou informace o tepových frekvencích, polohovacích pracovních stolech a my tak často máme pocit, že pokud se z nás nestanou rovnou vrcholoví sportovci, nemá cenu se ani snažit. Většině z nás by přitom stačilo vnést do života trochu pohybu, po práci dojít na zastávku, dát si pauzu od práce a protáhnout si ruce, vyjít schody po obědě. Fyzioterapeutka z Centra sportovních aktivit VUT Dagmar Moc Králová pracuje s malými dětmi, profesionálními sportovci i obyčejnými lidmi z kanceláří. Po letech zkušeností říká, že důležité je se zastavit, poslechnout, co nám tělo říká, a především si hrát. V podcastu se ale podíváme i na konkrétní tipy, co nám prozradí diagnostické přístroje, jak uvolnit ztuhlá ramena a pobavíme se také o barefoot botách nebo kdy už vyhledat odborníka.

#30 – Stanou se nanoboti zkázou rakoviny?

„Pomocí magnetické rezonance můžeme sledovat, kde přesně se nachází nanočástice a zda dorazila do cíle – nádoru. Pokud ne, tak můžeme přidat chemoterapii v podobě nanočástic, a tak šít pacientovi terapii v takzvaně real time manners. Výhoda je v tom, že pacienta nepředávkujeme, zabráníme množství vedlejších účinků a umíme to sledovat v reálném čase.“

Příčinou úmrtí více než čtvrtiny Čechů je rakovina. Diagnóza, kterou si nechce vyslechnout nikdo z nás, je velkým strašákem i kvůli samotné léčbě. Radikální řešení zahrnuje operace, ozařování a chemoterapii, nevítanou součástí jsou bohužel vedlejší účinky. Padáním vlasů počínaje, řídnutím kostí konče. Vědci z celého světa se shodují, že chemoterapie je proti rakovině velmi účinná a hledají proto způsoby, jak omezit její negativní dopady na člověka. Jednou z metod je používání takzvaných nanobotů. Nepředstavujte si miniaturní roboty putující v krvi, ale spíše speciální buňky, ideálně ještě sledovatelné moderními přístroji. Právě na takových nanobotech pracuje doktorandka Michaela Vojníková z CEITEC VUT, která se chystá díky Fulbrightovu stipendiu do Ameriky. Ve volném čase se navíc věnuje popularizaci vědy na sociálních sítích a v podcastu, protože věří, že věda nepatří pouze do laboratoře a vědeckých publikací.

#29 – Jak lidské tělo poznamená půlroční pobyt na vesmírné stanici?

„Působí na ně mikrogravitace, z toho vyplývají negativní efekty na lidské tělo. Jedním z nich je svalová atrofie, což znamená, že postupně dochází k úbytku svalové hmoty. Stejně tak dochází k úbytku hustoty kostí, hlavně u nohou a zad. Může docházet k nepříznivým efektům na kardiovaskulární systém, případně i ke změnám stavby srdce. To si můžeme představit jako zmenšení komor a předsíní. Dalším nepříznivým efektem na astronauty na ISS a obecně na vesmírných misích je radiace. Jsou vystaveni většímu množství radiace než populace na zemi, což znamená, že mají vyšší riziko rakoviny.“

Představte si, že má váš pracovní den 16 hodin, slunce vyjde každých 90 minut a teplota vašeho pracovního prostředí se pohybuje od minus 156 do plus 121 stupňů celsia. Že takovou práci na inzertních portálech příliš nevidíte? Není divu, stát se astronautem totiž vyžaduje víc než zaslaný motivační dopis. A když už se do tohoto výběrového klubu podíváte a opustíte zemskou atmosféru, bojujete každý den s negativními vlivy na vaše tělo. Je přitom dost možné, že se díky vesmírné turistice dostane do kosmu mnohem více lidí, než tomu bylo doteď. Aby vědci lépe pochopili, jak velký stres musí snášet lidská těla ve vesmíru, zkoumají je velmi pečlivě už na Zemi. K takovým testům se dostal Dominik Bachratý, student Centra sportovních aktivit VUT, který měl možnost otestovat profesionálního pilota gripenů Aleše Svobodu, prvního českého záložního astronauta Evropské kosmické agentury. Jak se projeví na astronautech půl roku života na vesmírné stanici? A co se od nich můžou přiučit obyčejní smrtelníci?

#28 - Vytiskneme si v budoucnu kromě kostí a chrupavek třeba i orgány na míru?

„Materiál umí reagovat na vnější podnět, což může být například magnetické pole, změna pH v těle, teplota a další. Cílenou reakcí umíme nastavit to, jak a kam se materiál ohne, jeho výsledný vzhled. Vytiskneme laicky řečeno obyčejnou placičku, ale v těle se materiál prohne třeba do tvaru chrupavky nebo vyplní defekt, který má speciální tvar a špatně by se tisknul z keramiky."

Pacient po operaci nádoru často přijde třeba i o kus kosti. Lékaři si chybějící část naskenují, nechají vytisknout ze speciální keramiky na 3D tiskárně, voperují a postupem času už jen sledují, jak zatímco se původní náhrada rozpouští, nová kost dorůstá. Že je to sci-fi? Když se dostanete do laboratoří CEITEC VUT, uvidíte také umělé chrupavky, kostní lepidlo, materiály měnící tvar v čase nebo náplasti na hojení popálenin. V čele výzkumné skupiny Pokročilé biomateriály stojí Lucy Vojtová, která se v epizodě rozpovídala o tom, jestli biomateriály sbírají na louce, kde jsou limity léčby kmenovými buňkami a co na jejich výzkum říkají lékaři.

#27 - Budeme kompostovat zemřelé a sázet na hrobech stromy?

„V přírodě je smrt cyklus, je to cirkularita. Není to smrt a konec. Je to život, smrt, život, smrt. Ze smrti vyrůstá nový život a víc krajinný přístup ke hřbitovům podle mě lépe oslavuje tento proces. Například v Göteborgu chodí lidi na hřbitovy běžně běhat, není to vnímané jako něco nepietního a nevím, proč by mělo. Hřbitov může vypadat jako příroda s přidanou hodnotou. Je fajn tam trávit čas a nevnímat to jako ponurou ohrádku. A já sama mám v okolí spoustu lidí, kteří z tohoto důvodu na hřbitovy nechodí.“

Téměř 90 procent Čechů dnes volí žeh, ve světě se ale lidé nechávají po smrti roznést zvířaty po krajině nebo místo jejich posledního odpočinku připomínají namísto mramoru a plastových květin jen kamenné mohyly. Hřbitovy jsou pro nás často depresivním a smutným místem, kam chodíme jednou ročně na Dušičky. Rozprášený popel dusí vegetaci a tělo v nalakované rakvi je zakonzervované v neměnném stavu někdy i na desítky let. Proč se nedokážeme bavit o smrti jako nevyhnutelné součásti života a díváme se skrze prsty na pohřbívání ke kořenům stromů? Hřbitovy přitom můžou být součástí krajiny plné rostlin a života. O pietních biocentrech, kompostování lidských ostatků ale i o tom, proč si lidé vyrábí z popela svých blízkých těžítka, přišla do podcastu popovídat absolventka Fakulty architektury VUT Blanka Solár.

#26 - Co nás zachrání před zavalením odpadky?

„Svozové auto má nosnost asi 10 tun, taková ta běžná nádoba, co je u paneláku v Brně, tak má asi 250 kilo, takže to je 40 takových nádob. Auto vyjede, sveze dvě ulice a jede na místo zpracování odpadu. A tam moc neušetříte. Když máte ale menší města, svážíte třeba deset obcí, tak musíte vybírat, do které pojede první a kam potom. Najednou máte obrovské množství kombinací a v tu chvíli už stojí za to aplikovat nějaký sofistikovanější přístup.“

Češi ročně vyprodukují 40 milionů tun odpadu, a i když většinu z tohoto čísla tvoří stavební materiály, i tak má každý z nás ročně na svědomí pět set kilogramů odpadu, který vyhodíme do černých popelnic. Stejně jako v plno oblastech, i tady jsme v polovině evropské tabulky. Podle odborníka na odpadové hospodářství Radovana Šompláka z FSI VUT je to poměrně dobrý výsledek, Švýcarsko nebo severské státy ale na nás mají ještě náskok. To je i dobrá zpráva, můžeme se totiž od nich učit – stavět víc spaloven, důsledněji třídit třeba sklo nebo bioodpad a co nejvíc se snažit materiály znovu využít v rámci cirkulárního hospodářství. Co nastane s koncem skládek v roce 2030? Jaké nejzajímavější věci Češi vyhazují do popelnic? A kolik metrů je hranice, za kterou už k barevným popelnicím nechceme chodit?

#25 - Není známkování na univerzitě přežitek?

„Mentora si můžeme představit jako průvodce, jako Gandalfa. který provází skupinku Středozemí. On jim za každou cenu neříká, co mají dělat, neláduje do nich vědomosti, ale usměrňuje to tak, aby byl dobrým parťákem, posílil silné stránky, dívá se na potřeby studentů a lidí, kteří se chtějí vzdělávat.“

Od prvních pokusů psaní a čtení v první třídě až po diplomové ročníky na vysoké se stále nejvíc objevuje tradiční frontální výuka – učitel za katedrou a desítky či stovky studentů v lavicích. Učení nazpaměť, testy a známky. Co kdyby vám ale někdo nabídl, že vás učení může bavit? A je jedno, na které straně učitelského pultíku stojíte. Podle propagátora designového myšlení Josefa Remeše z Fakulty stavební VUT by mělo být učení zážitek. V podcastu zaměřeném na vzdělávání 4.0 mluví o kreativitě, osobní odpovědnosti za studium, gamifikaci, práci s chybou, ale také o tom, proč po 15 letech znovu začal studovat na bakaláře. Jak tedy roky strávené na vysoké školy maximálně využít, a přitom si to užít?

#24 - Hoří častěji elektromobily nebo klasická auta?

„Automobilky k tomu také přistupovaly historicky s určitou skepsí, takže bych řekl, že tu dlouho vládl názor, že to není směr, o kterém stojí za to uvažovat, protože zmizí. Teď se ale ukazuje, že určitě nezmizí. Automobilky jednoznačně deklarují, že elektromobilita je cesta, kterou se fixně vydali a vynaložili tolik prostředků, že z té cesty už couvnout nemůžou, protože by si to nemohli dovolit.“

Elektromobily hoří, při cestě z Brna do Prahy musíte alespoň dvakrát nabíjet a baterie se nedají zrecyklovat. To jsou jen některé z výroků směřujících k autům na elektrický pohon. Stejně jako už dávnou nejsou elektroauta jen od Tesly, tak neplatí, že jsou jejich řidiči otroky plánování výletů od nabíječky k nabíječce. Elektromobily jsou tiché, lépe ovladatelné a v dlouhodobém měřítku i levnější. Proč jsou tedy Češi, co se týče elektromobility na chvostu Evropy spolu s Rumuny? Co se stane, až se začnou elektroauta objevovat v bazarech? Budou dřív na baterky fungovat stavební stroje nebo letadla? O autech na elektřinu, bateriích, mýtech a tom, proč sám elektromobil nemá, mluví v podcastu Tomáš Kazda z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT.

#23 - Kdy budeme létat na dovolenou místo letadel drony?

„V těžko dostupných místech v Africe převáží drony léky a různý zdravotnický materiál. Používají se na místech, kde auto jede v některých oblastech celý den. Může to být třeba 10 kilometrů, ale oblast je tam velmi neprostupná a dron může vzlétnout a znovu přistát do hodiny. V Irsku už dnes roznáší drony pizzu do okrajových částí města.“

Sbalit dron do batohu, na dovolené pořídit působivá videa a pochlubit se s nimi rodině – tam většina uživatelů dronů s nápady končí, ale rozhodně ne vědci. S pomocí moderních kvadroptér sází i opylují stromy, učí drony létat v hejnu jako ptáky a nechávají je mapovat neznámý terén. V dnešní době ale bohužel o dronech lidé nejčastěji slyší ve spojitosti s válkou, kde se stávají velmi levnou a účinnou smrtící zbraní. Jaké jsou etické hranice a kde limity už musí nastavit zákon, jak se dronem měří zralost kukuřice a jak zruční jsou piloti dronů na sportovních zápasech – o tom všem přišel do podcastu promluvit doktorand Jiří Janoušek z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT. Ten momentálně pracuje mimo jiné na projektu s vojáky, ale také programuje světelné dronové show například pro festival Rock for People.

#22 - Jak vypadají moderní kutilové a používají pořád pájky?

„Wow moment jsem zažil, když jsem zjistil, že navrhli 3D tiskárnu tak, aby mohla pracovat ve vesmír, aby si kosmonauti mohli vytisknout, co potřebují, přímo na místě. Vyráběli si tam nějaký klíč na utahování šroubů. Potom už stačí jen pár kilo materiálu. To mi přišlo jako velká pecka. Maker ale nemusí být čistě technik, může to být umělec, řemeslník, student i někdo, kdo s tím vůbec nemá profesně s nic společného. Využívá to jen pro svůj volný čas a vyrábí si třeba jen dárky.“

Moderní technologie ale už dnes vůbec nejsou jen výsadou vědců nebo zámožných fanoušků novinek ze světa techniky. Stejně jako měli dříve rodiče a prarodiče dílny, ve kterých s pomocí pájky opravovali nefunkční kabely ke spotřebičům nebo si svařovali lavičku na zahradu, dnes existují dílny jako třeba FabLab, kde současní kutilové tisknou na 3D tiskárně chybějící součástky do domácnosti, na plotru vyrábí trička s vlastními potisky nebo s pomocí laserové řezačky renovují historický nábytek. Novodobým kutilům říká šéf brněnské FabLab dílny a absolvent FEKT VUT Tomáš Mejzlík makeři. Není podle něj důležité vzdělání, předchozí zkušenosti, ale nadšení a nápad. Jaký je rozdíl mezi kutilem a makerem? Kolik stehů za minutu zvládne automatický vyšívací stroj? A dá se vytisknout zbraň?

#21 - Jaké světlo roztancuje lidi na párty?

„Máme rádi modrou barvu a světlo, které evokuje vodu nebo oblohu. Je to klidná barva a udělá příjemnou atmosféru. Třeba červená barva je víc agresivní, vyvolává v lidech akci a rozproudí srdeční tep. Důležitá barva je i černá, tedy jako když se ocitnete v temnotě. Když zhasnete a podpoříte to audiem, lidé velmi dobře reagují.“

Sundat Měsíc z oblohy sem k nám dolů a připravit zahajovací ceremoniál Olympiády. Zatímco druhé je stále snem, to první už se dvojici multimediálních architektů ze studia VISUALOVE povedlo. Absolventi Fakulty stavební VUT Jan Machát a Michal Okleštěk začali pracovat se světlem a zvukem, protože je to bavilo. Dnes zná jejich instalace alespoň z fotek skoro každý – minimálně v podobě obřích nafukovacích planet. Co říkají na ohňostrojné přehlídky a proč už je za námi boom videomappingu? Považují svoje instalace za kýč? Kde vidí problematické svícení, když se prochází po Brně? A čím si svítí doma? Díl o osvěcování veřejných budov, světelné show v brněnských vodojemech i výstavě EXPO v Dubaji nabídne ještě mnohem víc.

#20 - Co se skrývá uvnitř sopek a proč chtějí lidé žít na jejich úbočí?

„Na Islandu se při erupci sopky Laki roztrhla země vedví a vzniklo 130 vulkánů v jedné linii. Ty začaly chrlit popel a nebezpečné plyny. Plocha pokryta lávou dosahovala 600 kilometrů čtverečních. Sloučeniny síry, které se dostaly do atmosféry, zaclonily sluneční záření. V Británii tehdy nastalo takzvané písečné léto, kdy pršel písek a popel, v celé Evropě se prudce ochladilo. Léto roku 1783 bylo nejchladnějším za posledních 500 let, nedostatek potravin vedl k nespokojenosti a mimo jiné začátku Velké francouzské revoluce.“

Geologové o sopkách říkají, že šeptají. Označují tak okamžik těsně před erupcí, než začne vulkán křičet a plivat oheň a dým. Jen dvě století zpátky připravil výbuch indonéské sopky o život sto tisíc lidí a o Pompejích pohřbených pod několikametrovým nánosem lávy se učí dodnes. I přesto lidé pěstují na úpatí sopek nejlahodnější vína a staví města jako vystřižená z filmových Hvězdných válek. Kdy vybuchne některá z českých sopek? Dokážou přístroje předpovědět, kdy je čas vytáhnout fotoaparát a kdy už vzít nohy na ramena? Co průlomového se odehrálo v sopce Komorní hůrka a kde najít sopku v Brně? O tom všem a mnohem víc se rozpovídal geolog Lukáš Krmíček z Fakulty stavební VUT.

#19 - Proč jsou okna v kostele tak vysoko a při mši se nestojí v kruhu?

„V klasickém obdélníkovém kostele se sedí jako v autobuse. Je to hierarchické uspořádání, které fungovalo výborně v barokní době. Všichni stáli jedním směrem, vepředu ministranti a kněz a všichni šli eschatologicky k věčnému životu. Hlavní oltář měl obraz, to bylo okno do nebe, kam ti lidé šli. A ještě je jako stráže provázeli stejně jako průvod krajinou světci na bočních oltářích. To byli takoví starší kámoši, kteří žili příkladným životem.“

Do kostelů dřív vjíždělo panstvo na koních a věřící místo sezení v lavicích stáli. Kdyby tehdejší lidé procházeli kolem kostelů dnes, možná by je ani nepoznali. Nenašli by dlouhá schodiště, vitráže a vysoké věže. Moderní sakrální architektura je poměrně volná disciplína, má přesto pár prvků, které se nemění už tisíce let. Co má společného jóga a víra? Potřebují věřící lidé kostely? A co si představit pod pojmem „architektonické brambory“? Na to odpovídá Marek Štěpán, absolvent FA VUT, oceňovaný autor sakrálních staveb a fanoušek kruhových budov, který má za sebou návrh areálu papežské mše pro 150 000 lidí.

#18 - Stanou se geneticky upravené hyperinteligentní děti normou?

„Jsme schopni a máme nástroje lidi vylepšovat. Pak je ale etická otázka, jestli je to správné. Jestli se máme snažit, aby se rodili jen zdraví schopní jedinci, nebo je naprosto ok, že se rodí jedinci, kteří zdraví nejsou nebo mají třeba nižší intelekt. Je strašně tenká hranice mezi tím, co je pomoc pro nemocné dítě a co už je enahncement, kdy vylepšujeme lidskou rasu.“

Ve třicátých letech minulého století se v Americe pořádaly výstavy geneticky perfektních lidí. Ti nejlepší dostávali certifikáty, které jim zajišťovaly lepší svazky, a společnosti měli přinášet zdravé, chytré a krásné děti. Pěstění dokonalých lidí se stalo temným tématem holokaustu a možná i proto jsme dnes opatrní, když mluvíme o genetické úpravě ještě nenarozených dětí. Můžeme jim potenciálně měnit barvu očí, předurčovat je inteligencí pro velké objevy nebo podpořit takové geny, které jim pomohou vyhrát na Olympiádě. Genovou editaci ale vědci nezavrhují, naopak. Před několika lety přišli na genové nůžky CRISPR, které dokážou z DNA nemocného člověka vystřihnout geny způsobující srpkovitou anémii nebo HIV. Jak pomoci nemocným, kde nastavit hranice a jestli dokážeme genovou terapií vyléčit i rakovinu, o tom se rozpovídala Alžběta Ressnerová z CEITEC VUT.

#17 - Jak regulovat světelné znečištění a znovu vidět hvězdy?

„Když budeme mít milimetr vody, nebo deset metrů, každého napadne, že je vody moc. U světla to nevnímáme, protože jsme si zvykli a nikdo nezná město bez světla. Když se zhasne, najednou lidi vnímají, že je to špatně a většinou hned volají. Kdybychom si zvykli, že normální je mít světla méně, možná by pak začali volat s tím, že někdo moc svítí.“

Hormony v lidském těle jsou jako dirigent orchestru. Ve chvíli, kdy ho zmateme, vše se rozsype. Nenápadným narušitelem bezvadného fungování organismu lidí i zvířat je třeba i přemíra umělého osvětlení, která způsobuje takzvané světelné znečištění. Silné a téměř nepřetržité nasvícení výrobních areálů nebo památek doplňují tisíce pouličních lamp a billboardů. V důsledku toho málokdo ve větším městě uvidí při pohledu na noční oblohu hvězdy. Nadbytek umělého světla může způsobovat dřívější rozkvétání stromů, úhyn hmyzu a komplikuje práci například astronomům. Petr Baxant z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT dokázal zhasnout na jednu noc celé Brno a nejen o tom mluví v podcastu věnovaném světelnému smogu a jeho regulaci. Proč nám vadí hlasitá noční hudba, ale necháváme se rušit světlem?

#16 - Chceme sledovat závody formulí bez pilotů za volantem?

„Máme interní výběr, který se skládá z přípravy, tréninků a je pravda, že se musí ukázat ten nejrychlejší. Pilot naší formule musí mít řidičský průkaz, ale nemůže mít profesionální motosport licenci, což je zajímavé. Na závodě se musí v týmu prostřídat až čtyři piloti, aby se ukázalo, že samotné auto je rychlé a komplexně navržené, a ne že je rychlý ten jeden konkrétní pilot.“

Vysoká škola nemusí být jen nekonečným vysedáváním v přednáškových sálech a teoretickým řešením problémů. Někteří čerství studenti pravidelně mizí za dveřmi dílny týmu TU Brno Racing a vlastními silami vyrábí formuli, kterou v sezóně testují ve studentských závodech na okruzích známých fanouškům motosportu z televize. Od spalovacích motorů přešli brněnští studenti k elektrickému a poslední model vybavili i autonomním řízením. Vedle výroby a kompletace monopostů, které obstojí jak v testu zrychlení, tak i v závodě na 22 kilometrů, si musí vychovat i piloty. Do podcastu tentokrát přišli studenti Ema Záňová z FP, která je první ženskou team leader v historii českých studentských týmů a uchází se i o pozici pilota, a technical leader Marek Dostál z FSI.

#15 - Je Slunce životodárnou hvězdou, nebo ohrožením pro naši civilizaci?

„Důvod, proč máme světový primát je, že se do toho nikdo jiný nepouští. Pro nikoho jiného, než amatéra to nemá smysl. Nikdo, kdo se Sluncem zabývá profesionálně, si nemůže dovolit riskovat to, že jednou za jeden až dva roky získá data, nebo taky nezíská, protože bude špatné počasí. V tom se projevuje, že jsme nadšení amatéři. To slovo zní divně, protože amatér je slovo dnes zkreslené. Amatér je ale od amare, tedy milovat, takže jde o člověka, který to dělá z lásky. My jsme amatéři v pravém slova smyslu.“

Když Miloslav Druckmüller vyfotil svou první sluneční korónu při úplném zatmění Slunce a rozhodl se snímky zpracovat vlastním naprogramovaným algoritmem, netušil, že se mu zdánlivá práce na pár zimních večerů protáhne na víc než dvacet let a jeho snímky budou používat k bádání vědci po celém světě. Na otázku, proč je výzkum Slunce důležitý, má světoznámý matematik dvě odpovědi. Ta nepravdivá podle něj je, že chceme být připraveni na možnou katastrofu, kterou může žhavá hvězda způsobit. Podle pravdy ale říká, že je to prostě jen šíleně zajímavé. V novém díle podcastu Technicky vzato mluví o tom, proč nejlepší věc, která se mohla stát, bylo, že mu snímky zatmění ukradli. Vypráví také o sledování na Špicberkách, v Austrálii, ale také třeba o natáčení filmu Helios v USA, kde se na zatmění Slunce lidé připravovali jako na hudební festival.

#14 - Máme za předky Kelty, nebo Cyrila s Metodějem?

„Ptejte se doma, ptejte se rodičů, prarodičů, tetiček a sestavte si malý rodokmen. To, co si pamatují naši předci a příbuzní, s jejich odchodem zanikne a v archivech to nezjistíme. Že pradědeček propil grunt, byl v zajetí za války nebo že si prababička myslela na souseda. To je koření historie.“

V mnohých rodinách kolují legendy o prastrýcích legionářích, nevlastních dědech, šlechtickém původu nebo jen nejasnosti, jestli jsou Bednářovi z jižní Moravy spříznění s těmi na Plzeňsku. Na mnoho otázek odpoví matriční knihy a archivy, zhruba tři sta let zpátky ale začínají být větve rodinného stromu stále méně zřetelné. Tehdy nastupuje genetická genealogie, která s pomocí DNA sleduje předky konkrétních lidí, někdy až k prvním nositelům daného příjmení. Jsme my Češi víc potomci Germánů, nebo původních obyvatel východní Evropy? Na to se už roky ptá ředitel Archivu VUT, historik a genealog Martin Kotačka. V podcastu se o některé zajímavosti podělí a nabídne i možnost zjistit historii vašeho vlastního rodu.

#13 - Budeme žít s pomocí 5G sítí ve virtuální realitě a operovat na dálku?

„Chirurg je v Helsinkách ve Finsku, pacient leží na sále v České republice a operaci reálně provádí robot. Není prostor pro chybu a ta je závislá na zpoždění. Chirurg musí mít pocit, že je s pacientem a jeho zákroky musí být naprosto přesné. Bylo dokázáno, že pokud se dostaneme se zpožděním přenosu pod 1 milisekundu, dostáváme se do oblasti taktilního vnímání, kdy už nelze rozlišit, že jsme na dvou odlišných místech.“

5G sítě nejsou jen počítačové hry, co se nesekají, a sledování seriálů ve špičkové kvalitě na dovolené na pláži. Nová generace otevírá cestu například k autonomním vozidlům nebo továrnám fungujícím bez zásahu člověka. O 5G sítích mluví Pavel Mašek z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT a pobavíme se i o internetu věcí. Chytrá domácnost se neomezuje jen na mobilem ovládané žárovky a vzdálené odečty vodoměrů, ale inteligentní domy, které automaticky poznají svého majitele, zapnou mu před příchodem z práce topení a uvaří kávu. A dozvíte se také, jestli se bát odposlouchávání hlasovými asistenty.

#12 - Najdeme díky elektronovým mikroskopům lék na Parkinsona?

„Když pečete bábovku a dáte do ní moc rozinek, může vám prasknout. Stejné je to i s materiálem. Když máte mnoho nečistot na jednom místě, může prasknout – třeba křídlo letadla. Nečistoty ale můžou být tak zákeřné, že mají rozměry desítek atomů. My je umíme díky elektronovým mikroskopům najít, zobrazit, pochopit a vymyslet, jak materiál vyrobit nepoškozený, abychom si mohli bezpečně a v klidu do toho letadla sednout.“

Před necelými sto lety spatřil světlo světa první elektronový mikroskop. Zatímco optický mikroskop ukazoval stěží buňku, technologická novinka dokázala jít na úroveň atomů. Šlo o stejný upgrade, jako byste vyměnili starou televizi za obrazovku s rozlišením 4K, díky kterému vidíte i nedokonalosti pleti herce v seriálu. Když absolvent strojní fakulty VUT Ondřej Sháněl před lety nastupoval do Thermo Fisher Scientific, nevěřil, že se ještě na poli elektronových mikroskopů dá moc vymýšlet. Dnes tyto superstroje umožňují vyrábět mikročipy, ale také třeba pozorovat mutující koronaviry nebo buňky napadené Parkinsonovou či Alzheimerovou chorobou. Nikde jinde na světě se nevyrábí takové množství elektronových mikroskopů jako v Brně.

#11 - Zabráníme srážce Země s asteroidem?

„Díváte se na vesmír, vidíte starty raket v televizi, zvedáte hlavu k nebi a přemýšlíte, proč jste tady, jak jste se sem dostali a co je smyslem života. Vesmír možná nabízí odpovědi. Spousta lidí si plní sny. Když jsem šel na vysokou, nikdy bych nevěřil, že se budu z Česka podílet na něčem takovém. Nejen pro mě, ale pro mnoho kolegů je to splněný sen. Byl bych rád, kdyby si ty sny stejně jako my mohly plnit i další generace.“

První návštěva soustavy asteroidů a první mise planetární obrany, která otestuje možnosti odklonění pro Zemi nebezpečného asteroidu. To je vesmírná mise HERA, na které se podílí i brněnští technici z OHB Czechspace včetně Jiřího Dolinského. Při studiu na Leteckém ústavu Fakulty strojního inženýrství VUT ho ani nenapadlo, že bude jednou pomáhat s takovým úkolem, jako je navrhnout, sestrojit a úspěšně vypustit sondu k miliony kilometrů vzdálenému asteroidu. Jak sám říká, spolu s NASA je jejich úkolem zahrát si s planetkami vesmírný kulečník, který by ale v budoucnu mohl ochránit naši planetu před podobnou katastrofou, která kdysi vyhubila dinosaury.

#10 - Budeme cestovat časem?

"Když budete mít kamaráda na oběžné dráze a vy budete na zemi, tady ten čas poplyne pomaleji než pro něj. To už se dokonce experimentálně ověřilo. A když člověk stojí na zemi, tak má hlavu asi o metr a půl až dva metry výš než nohy. Platí tedy, že nohy stárnou pomaleji než hlava, pokud tedy pořád neležíte. Musely by ale uběhnout biliony let v životě člověka, aby nohy zestárly oproti hlavě o sekundu."

Zatímco první hodiny ukazovaly lidem pravé poledne a kalendáře radily, kdy je vhodné zasít, dnes dokážeme měřit čas s přesností na 0,1 sekundy za 15 miliard let. Dříve se přitom museli lidé vypořádat třeba s tím, jak zjistit čas pomocí kyvadlových hodin na rozhoupané palubě lodi nebo jak přežít údajný konec světa daný mayským kalendářem. Petr Dvořák z Fakulty strojního inženýrství a CEITECU VUT říká, že na nás pořád čekají výzvy. Třeba sestrojit ultrarychlou loď a zvládnout za jeden lidský život dorazit k zajímavým hvězdám. Pro začátek by podle něj prý ale stačilo zrušit střídání letního a zimního času. A komu doteď nebyla jasná teorie relativity, my vám to v podcastu řekneme jako lidi.

#9 - Jsou Češi za volantem hazardéři? A můžeme to změnit?

„Ženy jsou ohleduplnější, někdy jezdí pomaleji, než by bylo záhodno, to taky není dobře. Ale když se něco stane, tak jsou daleko pokornější než muži. Moc jsem se při řešení dopravních nehod s ženami nesetkal, ale vždy si uvědomovaly, že něco udělaly špatně, někomu ublížily, nebo nedej bože někdo kvůli nim zahynul.“

Každoročně dojde v Česku k více než 100 000 dopravních nehod. Aby jich bylo méně, stačilo by podle odborníků jedno – sundat nohu z plynu. Právě nepřiměřená rychlost má za následek drtivou část obrovského čísla, které se bohužel stále zvyšuje. Bourají mladí, staří, muži i ženy, a stejně tak se stávají obětmi zbytečně rychlé jízdy jiných. Aleš Vémola, bývalý dlouholetý ředitel Ústavu soudního inženýrství VUT a expert na dopravní nehody, pomáhal s vyšetřováním nehod lobbisty Romana Janouška i zpěvačky Dary Rolins, v hlavě mu ale zůstaly úplně jiné případy. Díky svým zkušenostem se podílel také na natáčení dokumentu 13 minut, za kterým stojí režisér Vít Klusák. Snímkem s výpověďmi lehkomyslných řidičů má cílit především na mladé bez zkušeností. Podcast upozorňuje i na situace, které si ale neuvědomují ani ti, co za volantem strávili stovky hodin. A někdy bohužel přijde uvědomění chyby až příliš pozdě.

#8 - Znamená umělá kyčel konec aktivního života?

„Známé ortopedické heslo zní: V mládí se šetři a na stáří sportuj. Lidé se dožívají průměrně vyššího věku a chtějí být i tehdy aktivní. Nicméně to jde proti tomu, že artróza přijde a s vyšším věkem je pravděpodobnější. Globálně počet implantací roste. Smyslem je, aby mohl člověk žít i s náhradou rozumným způsobem.“

Máte zubní implantát, umělé koleno, nebo jen nosíte kontaktní čočky? Všechny tyto pomůcky, které nám umožňují fungovat, když zdraví selže, jsou pořád jen náhradou a pro tělo cizím elementem. Aby klouby nevrzaly a čočky nedřely rohovku, je nutné je mazat a zvlhčovat kapkami. Kdyby šly bolesti kolene vyřešit francovkou, nemusela by existovat biotribologie, tedy obor, který zkoumá tření v lidském těle a vymýšlí, jak život s umělými klouby zkvalitnit. Na Fakultě strojního inženýrství se technickému oboru s přesahem do medicíny věnuje Martin Vrbka. S kolegy sestrojuje přístroje, které simulují třeba mrkající lidské oko. Na závěr připojuje i pár rad, jak se ideálně umělým kloubům úplně vyhnout a prožít život pokud možno bez bolesti.

#7 - Jsou rozložitelné plasty cestou z ekologické krize?

„Ať navrhneme jakékoliv řešení, vždy bude špatně, když budou lidé odhazovat použité výrobky do přírody, kam nepatří. Možná tam biodegradabilní láhev nebude ležet tisíc let, ale jen dvacet, možná to nebude taková katastrofa, ale pořád to bude katastrofa. Věřte, že želvě nebo žralokovi bude jedno, jestli sní polypropylen, nebo bioplast, protože bude mít pořád v žaludku plast. Musíme se proto naučit chovat k přírodě zodpovědně.“

Zákazy jednorázových plastů, rozložitelné igelitky, žluté kontejnery – ať bojujeme proti znečišťování planety jakkoliv, už teď je vyrobeno tolik plastů, že jen kdybychom je všechny spotřebovali a další už nevyráběli, do ovzduší, vody i lidského organismu se dostane obrovské množství mikroplastů. To, že něco nevidíme, neznamená, že nám to neubližuje. Je řešením začít vše vyrábět z materiálů, které se v přírodě rozloží? A jde to vůbec? Na tyto otázky už několik let hledá odpovědi Radek Přikryl z Fakulty chemické VUT. Před lety stál na brněnské technice s kolegy u zrodu bioplastu P3HB, který vzniká čistě přírodní cestou a jako původní surovina slouží odpad, třeba použitý olej. Biodegradabilní plasty můžou dobře sloužit v kosmetice, zdravotnictví, ale také třeba v textilním průmyslu – ten je jedním z největších producentů mikroskopických plastů, které dokážou proniknout i do lidské placenty.

#6 - Co najdete na darkwebu vedle zbraní a dětské pornografie?

„Narazil jsem na obdobu YouTube. Ta ale na darkwebu nemá žádné limity na obsah, který tam člověk může nahrát. Dá se tam najít extrémní násilí nebo záznamy z teroristických útoků. Můžete na darkwebu objevit obchody s drogami, léky na předpis, objednat si steroidy. Můžete si koupit vraždu nebo hacking na objednávku. Bohužel dokud bude poptávka, bude i nabídka.“

Idea anonymního prohlížení internetu vznikla už v 90. letech, a to kvůli zvýšení soukromí jeho uživatelů třeba kvůli přístupu k necenzurovanému zpravodajství nebo možnosti svobody projevu. Byl tím umožněn nejen whistleblowing, kdy mimo jiné zaměstnanci anonymně upozorňují na porušování zákona ve firmách, ale také třeba rozvoj internetových tržišť s nelegálním zbožím – kradenými bankovními účty, zbraněmi, ale také třeba dětskou pornografií. Takzvaný darkweb tvoří asi 6 procent veškerého obsahu na internetu a bohužel nejde vypnout zmáčknutím červeného tlačítka. Na rozkrývání transakcí na nelegálních tržištích pracuje student Fakulty informačních technologií VUT Daniel Dolejška.

#5 - Čím víc roušek, tím větší ochrana před koronavirem?

„Pokud mám říct, jak nenosit respirátor, stačí se ve zprávách podívat na ministra zdravotnictví. On to ale asi nedělá z edukativních důvodů. Pro dobrou ochranu je nejdůležitější si vybrat padnoucí roušku nebo respirátor, kterou budu ochoten a schopen nosit po celou dobu, kdy budu s někým v kontaktu. A pokud to jde, potkávejme se venku.“

Dvě chirurgické roušky na sobě, bombastická prohlášení o filtračních schopnostech, nanomateriály a rozmanité certifikáty – tím se mimo jiné zabývá František Lízal z Fakulty strojního inženýrství VUT. Odborník na aerosoly má laboratoř vybavenou umělými plícemi, roušky se staly, byť trochu nedobrovolně, jeho denním chlebem na začátku pandemie koronaviru. Doporučení jeho a kolegů jsou poměrně jednoduchá a můžou pomoc ochránit sebe i své blízké – dobře si vybrat a nasadit respirátor, větrat a neprskat si do obličeje.

#4 - Zachrání vás mobil před sebepoškozováním?

"Lidé dnes zažívají úzkost a strach z neznáma. Nevíme, co bude příští týden. Covid nás ve vnímání online psychologické pomoci posunul mílovými kroky dopředu. Svěřit se rodičům je pro mladé lidi pořád velký problém. Občas si místo pomoci vyslechnou, že jsou líní a nechce se jim nic dělat."

Sama si prošla duševním onemocněním a díky své zkušenosti dnes pomáhá tisícům lidí po celém světě zvládat úzkostné stavy s nástrojem, který mají pořád při sobě – s mobilem. Veronika Kamenská studuje biomedicínu na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií, do povědomí široké veřejnosti se ale zapsala jako autorka mobilní aplikace Nepanikař, za kterou ji ocenilo mimo jiné ministerstvo školství. Aplikace pomáhá se zvládáním úzkostných stavů, myšlenek na sebevraždu nebo poruch příjmu potravy. V lockdownu spustila chat s odborníky a Nepanikař chce co nejdříve rozšířit o online terapie.

#3 - Co (ne)dělat při požáru letadla a jak simulovat lidské chování?

"Nikdo na světě ještě nezkoušel ostrou evakuaci sportovního stadionu. Nikdo nesebral odvahu říct 20 000 návštěvníkům fotbalového zápasu Premiere League, že musí opustit stadion, protože je na něm výbušnina, a následně, co ho všichni opustí, tak před ně předstoupil a řekl, že to bylo jen cvičení a můžou se vrátit zpátky."

Při neohlášených testech evakuace v divadle lidé hledají klíče, doklady nebo se dokonce fotí. Rozhodnout ale může každá vteřina, kterou nestráví v zakouřeném prostoru nebo v budově, po které běhá člověk se zbraní. Navrhovat objekty tak, aby byly co nejvíce bezpečné, pomáhají simulace odborníků z Fakulty stavební. O úskalích návrhu brněnské hokejové haly nebo testování scénáře aktivního střelce v prostoru před pražským vlakovým nádraží mluvil Tomáš Apeltauer.

#2 - Dá se uživit hraním počítačových her?

„Pokud si představíte profesionálního hráče e-sportu jako dobře placeného fotbalistu, tak takových lidí je v Česku minimum. Hrají ale informatici, psychologové i vojáci.“

V České republice je za hráče považovaný téměř každý desátý člověk. Široký pojem zahrnuje jak občasné posezení u solitaire, tak i profesionální turnaje. Kolem jednotlivců a týmů ponořených do stříleček nebo karetních PC her se točí velké peníze a mohutný průmysl, který potřebuje také marketingové odborníky, zvukaře nebo komentátory. Kde je hranice mezi relaxací u počítačové hry a kde už se jedná o práci? Jak se dá skloubit hraní her a studium na vysoké škole? A hrají i holky? Na to odpovídal David Urbánek, student Fakulty podnikatelské VUT a zakládající člen Esportovní studentské asociace, která sdružuje hráče z více než 30 vysokých škol.

#1 - Vezmou nám roboti práci?

"Ohledně vzpoury robotů nechci vůbec říct, že bychom k tomu byli blízko. Hlavní problém ale vidím v tom, že nevíme, jak jsme od toho daleko. Proto musíme být opatrní."

V roce stého výročí slova "robot" jsou pro lidstvo pořád roboti velkou neznámou. Pomáhají v průmyslu, ale jejich potenciál může být ve stárnoucí populaci například v roli pečovatelů. Přesto vědce drží zpátky mnoho neznámých. Kdy začne umělý mozek vnímat vlastní existenci? A chceme, aby roboti vypadali víc jako stroje, nebo jako lidé? Na otázky se snaží najít odpověď Luděk Žalud, který se věnuje robotice na FEKT VUT a CEITEC VUT.