Diplomová práce je velmi ambiciózní, náročnou a pečlivě propracovanou studií, která logicky postupuje od základních analýz, přes rešerši, až k samotnému procesu navrhování. Jedná se o postup, jenž velmi systematicky a trpělivě vychází z fragmentů, přes jejich shlukování do klastrů, až po celek. Analýza a návrh jednotlivých prvků je novátorská a narušuje některé „samozřejmé“ předobrazy těchto prvků – jako jsou koupelny, pokoje či lůžka pacienta. Práce se nezastavuje u těchto prvků samotných, ale pokračuje v návrhu vztahů mezi nimi a dále pak v návrhu jednotlivých klastrů, které jsou následně spojovány do větších celků.

Pokud jde o finální celek, studentka dosáhla něčeho, co se v práci velké části architektů, a zejména u studentů, objevuje jen zřídka – schopnosti odolat předčasné potřebě uzavřít a vizualizovat celek příliš brzy v procesu navrhování. Výsledný celek je i přes svou atraktivní formu skutečně výsledkem důsledného procesu, nikoli pouhým hledáním formy pro formu. Jde o velmi pracnou, vyzrálou a v mnoha ohledech inspirativní práci. Points proposed by supervisor: 98

Projekt nás přivádí do spletitého světa nemocnice, nemálo spletitým a vyčerpávajícím teoretickým úvodem. Ten vizuálně doprovází fotografická esej nemocniční chodby, která jakoby nevědomky kriticky kontextualizuje celý projekt. Zmiňuje několik cest, kterými se možno v návrhu vydat, které rámuje do několika osobních výpovědí a úvah, jak by se dalo nemocniční prostředí humanizovat. Dobře poté identifikuje některá témata k rozpracování ve výsledném návrhu, jako např. rozdělení nemocnice na tvrdé a měkké části, vymezení lůžkového oddělení v režimu následné péče. Avšak nutno říct, že i přesto, že se následná péče stává jedním z hlavních témat, je tomuto režimu věnováno disproporčně málo místa. Dozvídáme se, jak to chodí v jednotlivých částech běžných oddělení jako Ambulantní péče či JIP/ARO, ale nedozvídáme se, jaký si autorka představuje režim, délku pobytu právě následné lůžkové péče ve stacionárním režimu.

Návrhová část začíná inovativním gestem polosdílené koupelny, okolo které se odvíjí jednotlivé pokoje. Dle mého názoru je to fascinující mezistav, kdy elegantním způsobem vyvažuje potřeby sdílení a možnost osvojení koupelny na pokoji a zároveň předefinovává vztah, kdy by personál musel docházet za pacientem na pokoj, místo toho, aby pacient chodil do sdílených koupelen na chodbě. Tato prostorová konfigurace společně s principem otočné stěny poté determinuje de facto podobu celého projektu. Princip otočné stěny se v projektu objevuje ve dvou různých odrazech, které se zdají vycházet ze stejného principu, ale nemohly by být rozdílnější. V jednom případě stěna funguje jako jakýsi dock pro nemocniční postel, v tomto případě nám/pacientovi stěna vymezuje jeho osobní prostor, je to právě stěna, která se s ním může otočit do meziprostorů a je to právě stěna, která v tu chvíli bude zosobňovat jeho pokoj na tomto sdíleném poli. Oproti tomu druhý princip otočné stěny definuje postupný přechod intimity, kdy se pokoj pozvolně otevírá do meziprostorů. Oboje jsou zajímavé prostorová gesta, avšak člověk by doufal, že by snad mohli být diskutovány současně, a ne v odlišných clusterech.
Následuje půdorysná hra nekonečných možností skládání buněk vedle sebe. Kdy sám bojuji s tím, jestli je to vlastně nejzajímavější část projektu, kdy člověk může sledovat jednotlivé rozdíly v posunech, odstupech a natočení konfigurací, nebo této části chybí určitá feedback-loop autorky, protože v nekonečných možnostech se poté může ztrácet ten důvod, proč něco vlastně dělám.

Výsledná konfigurace je poté centrální strukturalistickou rostlou kompozicí se svébytným typem meziprostoru, kde by se člověk pohyboval mezi jednotlivými náměstíčky a úzkými propoji. Je tu jasně vidět inspirace Hertzbergerem a jeho kritikou chodby. Ačkoliv půdorysné schéma může na první pohled působit poněkud ornamentálně, z perspektivy lidského aktéra generuje nepravidelný, fluidní prostor, v němž se rigidita výchozí geometrie přirozeně rozpouští. Co je poměrně nejasné, i přes jasně deklarovaný geometrický princip, jak je v tomto systému definována a integrována samotná nosná struktura.

Aplikace konceptu na modelové území v areálu nemocničního komplexu středního měřítka ukazuje poté další zajímavé faktory návrhu, vyzdvižení komplexu nad úroveň terénu a různá napojení na stávající strukturu. Zasloužila by si však trochu důslednější rozpracování, kdy pro nás, jako pro čtenáře, nedává autorka moc informací o kontextu, na jejímž základě bychom mohli soudit, jestli se aplikace povedla či ne.

Anna Kabeláčová předkládá zajímavý příspěvek do současné diskuze nemocničního prostoru, který je zabalený do krásného vizuálního hávu. Samotná práce balancuje na hraně plejády řešení a jasně rozhodnutých prostorových vztahů, čímž autorka chytře předkládá práci, která by se mohla stát stavebním kamenem pro možný rozvoj systému následné péče v českém prostředí. Topics for thesis defence:

1. Jak by tento systém mohl fungovat na zelené louce?
2. Práci lze vnímat jako radikální prostorovou kritiku tradičního nemocničního koridoru. Mohla by autorka jasně definovat hlavní prostorové benefity navrženého meziprostoru pro pacienta v komparaci s klasickým chodbovým uspořádáním?
3. Může autorka přesněji specifikovat cílovou skupinu pacientů, pro které je tento typ péče ideální? Na základě, jakých kritérií a mechanismů by probíhala selekce konkrétního pokoje/modulu a jaká je predikovaná optimální délka hospitalizace v tomto flexibilním prostředí?
4. Jak autorka vnímá pozici a potřeby personálu v takto radikálně transformovaném prostředí?

Points proposed by reviewer: 89