Práce studenta představuje vícevrstevnaté zpracování tématu dočasnosti v architektuře. Ve svém základu jde o logické pokračování předdiplomního projektu, který tvoří jasný východiskový rámec celé práce, zároveň jej však diplomová práce v určité míře překračuje a částečně i zpochybňuje.

Bez tohoto předchozího projektu by student pravděpodobně nemohl uvažovat o dočasnosti ani o limitech referenčních příkladů způsobem, jaký je v samotné diplomové práci prezentován. Samotná diplomová práce podle mého názoru představuje příklad toho, jak by měla vypadat diplomová práce na Fakultě architektury. Jedná se o práci, která propojuje teoretickou část, historickou rešerši a projektovou složku do jednoho logického celku, přičemž každá z těchto rovin může téměř samostatně obstát jako téma zajímavé diskuse – ať už v teoretické rovině a v práci s používanými pojmy, v rovině historické analýzy konkrétního fenoménu v průběhu dějin, nebo v rovině samotného architektonického návrhu.

Pokud se jedná o samotný architektonický návrh, škoda, že autor nepřistoupil k důslednějšímu zobrazení celku. V práci vidíme řadu atraktivních pohledů na fragmenty areálu, avšak téměř úplně chybí srozumitelné jeho celkové zobrazení. To je slabina, protože právě celek – se svou komplexitou a proměnlivostí – je z mého pohledu ještě zajímavější než jednotlivé fragmenty. Points proposed by supervisor: 98

Projekt O Dočasnosti v architektuře je fascinujícím důkazem toho, že když se občas jasně vydáme jedním směrem, můžeme se často vrátit zpátky k tématu z úplně druhé strany, a to ještě důmyslnějším způsobem. Vít sám dobře vysvětluje, že spíše než dočasnost ho zajímají spíše stabilita a výraznost architektonického projevu a jeho, dovolil bych si tvrdit, charakter. Jestli stavba umožňuje jistý princip vnitřních vložek a jaký je poté vztah mezi touto výplní a superstrukturou. Aby tyto efekty prozkoumal, tak nám předkládá několik příkladů, které již zmiňuje Aureli v citované knize Architecture and Abstraction, a jako téměř svůj ideál přidává KAIT Workshop od Isihigamiho, kde je architektura postavena na jisté dvojznačnosti, na pomezí architektury a přírodního prostoru. Právě tento princip ocítání se na pomezí nejednoznačnosti se pak celou autorovou prací promítá.

Velice oceňuji jeho inspiraci Pavlem Rudolfem, která mu nedoslovným přepisem jeho obrazů přináší jednoduché schéma, jak generovat novou strukturu. Výchozím bodem je průmyslová hala, skelet, modernistické pojetí skeletu, vytváření izotropního prostoru. Vít dělá nějakým způsobem krok zpět, takže jde zpátky ke sloupu a polím. Dochází k modifikaci polí jeho natočením. Tím se artikuluje sloup. Ten sloup se v některých místech stává zdí a artikuluje natočené čtverce.Po krátkém čtenářském oddechnutí v podobě fotografické eseje území, systém palimpsestním způsobem aplikuje na zastavitelnou plochu nedaleko brněnské Zvonařky a pragmaticky extruduje strukturu do potřebné výšky. Do pozemku aplikuje tři různé velikosti krychlí a mezi nimi vytyčuje hlavní prostory svého projektu. Speciální místo zde poeticky zajímají dva ideové protipóly – flexibilní hala, jako zosobnění dočasnosti, a oproti tomu bazén jako výraz stálosti.

Nutno říci, že projektu dle mého názoru chybí řez, a to nejen jako výkres, ale i řez v podobě uvažování. I přestože autor projekt začíná rozborem mešity v Córdobě, u které se nositelé významu a modality trvalosti nacházejí právě v jiné než horizontální rovině, výsledný návrh tento vertikální rozměr postrádá. Je zajímavé, že se autor takto rigidně upnul na půdorysnou mřížku a zcela rezignoval na prostorový potenciál třetího rozměru. Jediným místem, kde můžeme sledovat, že se architektura artikuluje ve vertikální ose, je jedna vizualizace případného bytu.
Takovým slonem v místnosti celého projektu jsou otázky k jeho možné realizaci. Dostáváme studii proslunění, ale už ne informace o tom, jak by celá struktura fungovala staticky. Fakt, že stavba železobetonu má jistá konstrukční omezení, tudíž by takto artikulované sloupy nejspíše vypadaly jinak a stejně tak se nedozvídáme moc o tom, jak by zabydlování takové struktury mohlo vypadat z perspektivy trhu. Kdo by něco takového vlastně stavěl? Avšak jestli autora chápu správně, záměrně se těmto tématům vyhýbá a přistupuje k projektu skrze Eisenmannův vnitroarchitektonický dialog, jehož inspiraci i na začátku celé práce přiznává.Robin Evans, kdysi zmínil, že síť propojených místností přísluší společnosti, která se živí tělesností a která považuje tělo za osobu a v níž je společenskost běžnou praxí. Odkazoval tím na postupné vytlačení renesančního prostoru, kde se lidé potkávali v místnostech a docházelo k nejrůznějším frikcím. V průběhu let takový prostor vytlačila chodba a veškerý provoz se postupně přenesl na ni. Pokud budeme však strukturu definovat, jak je to v projektu, následně se musíme vyhnout principu lineární chodby, protože v určitém okamžiku bychom narazili na sloup. Tím pádem nám nezbývá nic jiného než poslušně poslouchat systém a zabydlovat superstrukturu postupně po jednotlivých polích, což můžeme přesně pozorovat na různých příkladech zabydlení či parteru.Já velice oceňuji to, že zde dochází k přepisu toho, co by architektonický projekt mohl být, a to, že se autor snaží najít nějaký mezistav mezi tím, co může být jasně definováno, a tím, co je poté na následujících aktérech. Projekt určitě vyvolává spoustu otázek a vzhledem k jistému duchu dvojznačnosti celého projektu vlastně nenabízí mnoho odpovědí. Ale přesně toto z něj dělá zajímavý příspěvek do dnešní diskuze na pomezí současné teorie a toho, co by architektonický projekt mohl být. Topics for thesis defence:

1. Jaká je vnitřní logika jednotlivých natočení? Pokud odhlédneme od jednotlivých velikostí krychlí, můžeme mezi poli pozorovat nějaký rozdíl? Mají nějaké rozdílné prostorové kvality, když cílem projektu bylo vytvořit heterogenní prostorové pole?
2. Pokud projekt operuje na hraně flexibility a neměnnosti, jak Vít přemýšlí nad mechanikou výstavby či transformace stavby? Kdo by projekt vlastně stavěl a jaká autonomie zbývá samotnému uživateli při zabydlování?

Points proposed by reviewer: 88