Kdy se to vlastně v životě láme?
Přestat si hrát,
začít se řídit pravidly,
místo pravidla vymýšlet.
Kdy úžas v očích ze všeho a ze všech
nahradí rezignace
a sarkasmus.
Jaké to je být dospělý,
s tou jiskrou pohřbenou hluboko uvnitř.
Hrát s koupenými kartami,
ve virtuálních světech za pravidelný poplatek.
Míjet se s kamarády,
utíkat ze vztahů.
Věčně nemít čas,
být štvancem úzkosti
do posledního dechu.

Chci být zase malým dítětem,
co si rádo hraje. Points proposed by supervisor: 95

Diplomová práce Štěpána Smolky se zabývá tématem veřejného prostoru, paměti místa, hry a komunitního života v obci Kobeřice, tedy v prostředí, ke kterému má autor silný osobní vztah. Práce navazuje na předdiplomní výzkum zaměřený na fenomén hry, spontánního užívání prostoru a ztráty nejednoznačnosti v současném veřejném prostředí. Již z úvodních kapitol je patrné, že autor nevnímá architekturu primárně jako tvorbu nových forem či dominantních gest, ale jako citlivou práci s existující strukturou obce, její pamětí, každodenností a drobnými situacemi, které mají potenciál posilovat vztah obyvatel k místu.

Velmi pozitivně hodnotím především autenticitu celé práce. Autor se nesnaží vytvářet efektní architektonické gesto ani univerzální urbanistickou vizi, ale vychází z osobní zkušenosti, z pozorování obce a z rozhovorů s místními obyvateli. Oceňuji, že práce nevzniká od stolu, ale je založena na reálném kontaktu s prostředím i komunitou. V dnešní době je podobně empatický a naslouchající přístup spíše výjimečný a považuji jej za jednu z nejsilnějších kvalit práce.

Teoretická část práce je velmi osobní, místy až introspektivní, zároveň však konzistentní a myšlenkově dobře ukotvená. Autor zde přesvědčivě propojuje vlastní vzpomínky na dětství s širší úvahou o současném veřejném prostoru, jeho přeregulovanosti a ztrátě spontaneity. Text nepůsobí jako akademická kompilace, ale jako autentické hledání vztahu mezi člověkem, krajinou a prostorem. Přestože je práce výrazně filozofická, nezůstává pouze v rovině abstraktních úvah a dokáže své principy převést do konkrétních prostorových intervencí.

Návrhová část je založena na systému drobných zásahů v území. Autor pracuje s motivy linií, uzlů, přechodů a objektů, které dohromady vytvářejí síť míst podporujících spontánní užívání prostoru, mezigenerační setkávání a neformální komunitní život. Tento přístup vnímám jako velmi citlivý a v určitém smyslu až „anti-architektonický“ v pozitivním významu slova. Architekt zde není tvůrcem dominantních forem, ale spíše moderátorem vztahů, situací a možností.

Právě tato poloha práce je současně její největší kvalitou i určitým specifikem. Autor se pohybuje na hraně krajinářské, sociální, filozofické a architektonické úvahy. Mnohé návrhy proto působí spíše jako jemné prostorové impulzy nebo komentáře k místu než jako výrazná architektonická gesta. To však vnímám jako vědomý autorský postoj, který odpovídá tématu práce i zvolenému měřítku. Cílem zde není vytvoření ikonické architektury, ale reinterpretace běžných situací v obci a hledání nových možností jejich užívání.

Za velmi zajímavý považuji motiv návratu ke krajině dětství a snahu obnovit určitou míru nejednoznačnosti a svobody v prostředí obce. Celá práce působí jako snaha navrátit prostoru schopnost spontánního užívání a obyčejné lidské přítomnosti. Autor často pracuje s obnovou či reinterpretací historických stop, drobných struktur a paměťových vrstev území, přičemž nové zásahy zůstávají záměrně subtilní. Tento přístup lze chápat jako projev pokory vůči místu i jako snahu nevstupovat do prostředí dominantním architektonickým gestem.

K jednotlivým návrhům mám několik doplňujících otázek k zamyšlení.

V případě návrhu „Linie - krajinná cesta“ autor nahrazuje stávající zpevněný chodník přírodní pěšinou s travinami a trvalkovými porosty. Chápu autorovu snahu vrátit cestě charakter, který si pamatuje z dětství. Zajímavé by však bylo podrobněji rozvinout úvahu nad vztahem mezi poetikou přírodní cesty a praktickými požadavky každodenního veřejného užívání, zejména ve vztahu k bezbariérovosti a obecné přístupnosti prostoru. Pokud se jedná o veřejnou pěší komunikaci sloužící dětem, seniorům, rodičům s kočárky či osobám se sníženou schopností pohybu, bylo by vhodné přesněji popsat, jak autor v návrhu vyvažuje atmosférickou kvalitu místa s legislativními a normovými požadavky.

U návrhu „Uzel - kolektivní prostor parku“ oceňuji snahu vytvořit komunitní místo pro setkávání různých generací, zejména seniorů. Velký společný stůl i práce s historickými odkazy působí přirozeně a neformálně. Zde bych přivítala podrobnější rozvinutí úvahy o každodenním fungování prostoru a o tom, jakým způsobem si jej mohou jednotlivé skupiny obyvatel postupně osvojovat.

Určité otázky ve mně vyvolává také návrh komunitního ostrůvku mezi frekventovanými komunikacemi. Oceňuji autorovu snahu aktivovat dnes spíše reziduální a opomíjený prostor a nabídnout mu nový význam prostřednictvím drobných krajinných zásahů, dosadby stromů a nového systému pěších vazeb. Bylo by zajímavé podrobněji rozvinout úvahu o tom, jakým způsobem může být podobný prostor dlouhodobě využíván a jak se do jeho fungování promítne dopravně exponovaná poloha. Právě tato polemika však práci činí zajímavou a otevírá důležitou debatu o potenciálu i zdánlivě problematických a přehlížených míst v obci.

Návrh komunitního prostoru pro seniory v historickém objektu považuji za citlivý a společensky přínosný, zejména díky snaze využít existující obecní stavbu pro neformální komunitní aktivity. Současně bych uvítala podrobnější rozpracování provozního a technického zázemí objektu, například ve vztahu k hygienickému vybavení, obsluze či případnému doplňkovému provozu kavárny.

Otázky vyvolává také autorova úvaha o využití věžičky jako rozhledny. Domnívám se, že by bylo přínosné podrobněji rozpracovat otázku bezpečnosti provozu, technické realizovatelnosti a případného zpřístupnění objektu širší veřejnosti, zejména s ohledem na charakter navrženého přístupu.

Podobně u návrhu „Přechod - dům pro zahradu“ oceňuji citlivý přístup k existující historické stavbě a snahu nabídnout objekt veřejnosti k neformálnímu komunitnímu užívání. Zde bych uvítala podrobnější úvahu o dlouhodobé provozní a ekonomické udržitelnosti objektu, zejména ve vztahu k parkování, zásobování, hygienickému zázemí, správě či financování obnovy. Tyto otázky však podle mého názoru nijak nesnižují hlavní kvalitu práce, kterou je schopnost citlivě interpretovat potenciál existujících míst a hledat pro ně nové významy.

Přes uvedené dílčí otázky vnímám práci jako velmi kvalitní, myšlenkově vyzrálou a mimořádně autentickou. Autor podle mého názoru splnil zadání diplomové práce velmi dobře. Dokázal identifikovat témata a situace, které mají potenciál obohatit veřejný prostor obce, a citlivým způsobem hledal možnosti jejich reinterpretace. Přestože práce není založena na velkorysých architektonických gestech, má silnou atmosféru, jasný autorský postoj a výraznou osobní autenticitu.

Za mimořádně cenné považuji především schopnost autora naslouchat prostředí, pracovat s pamětí místa a přemýšlet o architektuře v širších společenských a kulturních souvislostech. V době, kdy je veřejný prostor často redukován na technickou infrastrukturu nebo katalogový produkt, představuje práce Štěpána Smolky citlivou připomínku toho, že architektura může být i nástrojem vztahu, sdílení a každodenní lidské zkušenosti.

 

Práci doporučuji k obhajobě a navrhuji hodnocení A.

 

Otázky k obhajobě

Jakým způsobem autor zohlednil problematiku bezbariérovosti a obecné přístupnosti u návrhu krajinné cesty, která nahrazuje stávající zpevněný chodník? Na základě čeho autor předpokládá, že navržený komunitní ostrůvek mezi frekventovanými komunikacemi bude přirozeně využíván pro pobyt a setkávání obyvatel? Zabýval se autor v rámci návrhu komunitního domu otázkou dlouhodobé ekonomické a provozní udržitelnosti objektu, zejména hygienického zázemí, správy a financování provozu?

 

Celkové hodnocení práce

Celkové hodnocení práce dle klasifikační stupnice ECTS: A

 

Práce dle mého názoru splnila stanovený cíl velmi dobře. Autor citlivým a autentickým způsobem analyzuje veřejný prostor obce, vztah obyvatel k místu, fenomén hry a komunitního života a následně tato témata převádí do systému drobných prostorových intervencí. Přínosem práce je zejména empatický přístup k prostředí, práce s pamětí místa a schopnost hledat nové kvality veřejného prostoru bez potřeby výrazných formálních gest.

 

a. Koncepční a teoretické zdůvodnění práce
Práce je myšlenkově konzistentní, osobní a dobře argumentovaná. Autor propojuje vlastní zkušenost s teoretickými východisky týkajícími se hry, veřejného prostoru a komunitního života. Koncepce práce je čitelná a přirozeně se propisuje do návrhové části.

 

 

b. Urbanistické řešení
Urbanistický přístup je založen na drobných a citlivých zásazích do existující struktury obce. Autor vhodně pracuje s pěšími vazbami, veřejným prostorem, opomíjenými místy a s potenciálem každodenního užívání obce.

 

c. Architektonické řešení
Architektonické řešení je záměrně subtilní a střídmé, což odpovídá charakteru práce. Autor upřednostňuje atmosféru, vztahy, paměť místa a práci s existujícím prostředím před výrazným architektonickým gestem. Tento přístup je v rámci zvoleného tématu přesvědčivý.

 

d. Provozní řešení
Provozní řešení je naznačeno v přiměřené míře odpovídající charakteru diplomové práce. Některé návrhy by v další fázi zasloužily hlubší rozpracování, zejména ve vztahu k dlouhodobému fungování, zázemí a správě jednotlivých intervencí.

 

e. Technicko-konstrukční řešení
Technicko-konstrukční řešení není hlavním těžištěm práce, nicméně základní uvažování o fyzické podobě jednotlivých zásahů je patrné. V další fázi by bylo vhodné detailněji rozpracovat zejména otázky bezbariérovosti, bezpečnosti, technické realizovatelnosti a provozní udržitelnosti.

 

f. Formální úroveň práce
Práce je graficky i textově zpracována na velmi dobré úrovni. Celek působí kultivovaně, přehledně a má jasný autorský charakter. Formální zpracování podporuje celkovou atmosféru práce i její myšlenkové vyznění.

 

Ing. arch. Andrea Jašková Points proposed by reviewer: 95