Odolnost samozhutnitelného betonu s obsahem vysokopecní strusky proti působení agresivního prostředí

Odolnost samozhutnitelného betonu s obsahem vysokopecní strusky proti působení agresivního prostředí

cs

V souvislosti se snahou o trvale udržitelný život na Zemi je nutné, aby se opatření pro její naplnění dotkla všech oborů lidské činnosti. Výroba stavebních materiálů je jedním z oborů, který se nezanedbatelnou měrou podílí na emisích oxidu uhličitého do atmosféry. Pro výrobu vápna a cementu slouží jako surovina vápenec (s podstatným podílem CaCO3), který se podrobuje tepelnému rozkladu za vzniku požadovaných stavebních pojiv a oxidu uhličitého. Ten je označován za jeden z hlavních plynů, způsobujících tzv. skleníkový efekt. Při výrobě 1 tuny portlandského cementu je do ovzduší emitována cca 1 tuna CO2. Do bilance je započítáván jak CO2 z rozkladu vápence, tak i CO2 ze spalování pro výrobu energie. Jako alternativní materiály, které mají v přítomnosti cementu pucolánové nebo hydraulické vlastnosti, lze použít např. elektrárenské popílky nebo strusky, které jsou odpadem v energetice, resp. v hutnictví. Jedním ze stavebních materiálů, kterému je v posledních deseti letech věnována pozornost jsou samozhutnitelné betony (SSC - self compacting concrete). Tyto betony mají skladbu surovinové směsi tvořenu pojivem, alternativním pojivem a kamenivem, u něhož je zcela specifický požadavek na granulometrii. V těchto betonech se používá vysoká koncentrace jemných podílů, které mohou při vytváření pevné struktury působit jako pojivo. Použití superplastifikátorů na bázi éterů karboxylových kyselin umožňuje snížit vodní součinitel na hodnoty v/c<0,4 při stejné zpracovatelnosti čerstvého betonu jako u betonů s vyšším vodním součinitelem bez plastifikátoru [1]. Většinu takto koncipovaných SSC je možno hodnotit jako vysokohodnotné betony s pevností v tlaku > 65 MPa za 28 dní [2]. Projekt byl zaměřen na stanovení korozní odolnosti samozhutnitelného betonu s vysokým obsahem jemně mleté vysokopecní granulované strusky.

V souvislosti se snahou o trvale udržitelný život na Zemi je nutné, aby se opatření pro její naplnění dotkla všech oborů lidské činnosti. Výroba stavebních materiálů je jedním z oborů, který se nezanedbatelnou měrou podílí na emisích oxidu uhličitého do atmosféry. Pro výrobu vápna a cementu slouží jako surovina vápenec (s podstatným podílem CaCO3), který se podrobuje tepelnému rozkladu za vzniku požadovaných stavebních pojiv a oxidu uhličitého. Ten je označován za jeden z hlavních plynů, způsobujících tzv. skleníkový efekt. Při výrobě 1 tuny portlandského cementu je do ovzduší emitována cca 1 tuna CO2. Do bilance je započítáván jak CO2 z rozkladu vápence, tak i CO2 ze spalování pro výrobu energie. Jako alternativní materiály, které mají v přítomnosti cementu pucolánové nebo hydraulické vlastnosti, lze použít např. elektrárenské popílky nebo strusky, které jsou odpadem v energetice, resp. v hutnictví. Jedním ze stavebních materiálů, kterému je v posledních deseti letech věnována pozornost jsou samozhutnitelné betony (SSC - self compacting concrete). Tyto betony mají skladbu surovinové směsi tvořenu pojivem, alternativním pojivem a kamenivem, u něhož je zcela specifický požadavek na granulometrii. V těchto betonech se používá vysoká koncentrace jemných podílů, které mohou při vytváření pevné struktury působit jako pojivo. Použití superplastifikátorů na bázi éterů karboxylových kyselin umožňuje snížit vodní součinitel na hodnoty v/c<0,4 při stejné zpracovatelnosti čerstvého betonu jako u betonů s vyšším vodním součinitelem bez plastifikátoru [1]. Většinu takto koncipovaných SSC je možno hodnotit jako vysokohodnotné betony s pevností v tlaku > 65 MPa za 28 dní [2]. Projekt byl zaměřen na stanovení korozní odolnosti samozhutnitelného betonu s vysokým obsahem jemně mleté vysokopecní granulované strusky.