Přístupnostní navigace
E-přihláška
Vyhledávání Vyhledat Zavřít
Vysoké učení technické v Brně tvoří kromě studentů a akademiků také technicko-hospodářští pracovníci a pracovnice, jejichž práce drží univerzitu v chodu. Série V zákulisí VUT představuje neakademické zaměstnankyně, které svou kariéru spojily s brněnskou technikou. Zuzana Jandorová na VUT nastavuje moderní systém personalistiky. Při náboru nových zaměstnanců si všímá především upřímnosti a toho, jestli se kandidátům při řeči o práci rozzáří oči. Zuzana Jandorová na VUT nastavuje moderní systém personalistiky. | Autor: Václav Koníček
Když jsem po různých peripetiích začala hledat novou práci, po nějaké době mě oslovil inzerát na pozici „Transformační manažer“. A musím říct, že byl opravdu zaměřen velmi zajímavě, takže jsem si řekla, že to zkusím. Vůbec jsem tehdy netušila, že odpovídám na nabídku na pozici na VUT.
Má první osobní reakce byla taková, že jsem si tak jako odsedla od toho stolu a říkala jsem si: no teda. První rozhovor s náborářkou probíhal trochu tajemně, kdy se mě ptala, jestli vlastně vím, kam jdu. Přiznám se, že jsem tipovala nějakou komerční IT společnost, takže VUT mě absolutně nenapadlo a překvapilo. Pro člověka, který pracuje přes třicet let v komerci, je univerzita úplně jiný svět.
Velmi milým rozdílem je pro mě úžasná kultura jednání a jazyka – je znát, že akademické prostředí formuje. Navíc pracujete s chytrými a vzdělanými lidmi, což je třeba respektovat. Jsou to lidé, kteří vychovávají nové osobnosti kteří budou, zejména v technologii, zásadně ovlivňovat naše životy.
Jako odbor máme, jednoduše řečeno, na starosti vše, co se týká personalistiky. Svou roli potom vnímám tak, jak byla pojmenována v tom původním inzerátu – tedy transformační manažerka. Mým úkolem je nastavit governance model moderního personálního řízení, kam spadá i nedávno zavedený nový systém hodnocení pro odbory na rektorátu.
Velkou oporou jsou mi při tom všem lidé, kteří na odboru pracovali před mým příchodem a skvěle se vyznají ve zdejších procesech. Důležitá je pro mě také podpora všech, vedení univerzity v čele s panem rektorem – zejména pana kvestora – a spolupráce s ostatními vedoucími odborů, personalisty a tajemníky na fakultách.
Mám radost, že můžeme pracovat na věcech, které univerzitu posunou tam, kam si zaslouží – mezi ty nejlepší v Evropě. Chystáme také třeba nový koncept interního vzdělávání, na což se moc těším, protože vzdělávání je má životní vášeň a doména.
Zkusit v sobě znovu probudit takovou tu zdravou touhu. Zeptat se sám sebe, co ještě chci dokázat, kam se chci posunout. Celý koncept interního vzdělávání má za mě takový podtitul „neustále se učící organizace". Vzdělávání je absolutní základ lidského působení a fungování, protože lidé, kteří vědí a mají informace, jsou přirozeně kritičtí, přirozeně se ptají a jsou méně manipulovatelní.
Moje maminka mi z legrace říká, že já nikdy nepřestanu být studentem. (smích) Vzdělávání může mít různé formy – ať už čtete knihy nebo se prostě snažíte do něčeho dostat, něco se naučit. Já se učím pořád a musím říct, že mě to i baví.
V poslední době se konkrétně zaměřuji na všechno kolem AI. Je to nesmírně rychlá disciplína, která má své pro a proti, a je potřeba se v ní vzdělávat. Jinak se vzdělávám v oblasti personalistiky a nejvíce se zabývám leadershipem – rozvojem leaderů a lidí. Takže kdybyste se podívala do mé knihovničky, kromě Saturnina tam momentálně najdete i tato témata.
Je to kniha, ke které se ráda vracím, když si chci odpočinout. Stejně tak Hrabal. Mám ráda tento styl humoru – je v něm poezie a také laskavost, kterou je podle mě třeba přenést do života. Laskavost v tom pravém smyslu je úžasný nástroj pro jednání s lidmi.
Od dětství jsem snila o tom, že budu novinářka, archeoložka nebo historička. Nakonec jsem skončila u studia práv. Chvíli jsem přemýšlela, že se budu věnovat trestnímu právu, které mě moc bavilo, ale po zralé úvaze a některých soudních sporech, kterých jsem byla přítomna, jsem si uvědomila, že to není moje cesta. K personalistice jsem se poprvé dostala v devadesátých letech. Ve firmě mého otce jsem se v roce 1993 poprvé seznámila s personálními spisy, což jsem předtím nikdy neviděla a doufám, že už ani neuvidím. Ale byla to velmi zajímavá zkušenost.
Já mám ráda lidi. Vím, že to možná na někoho bude působit pateticky nebo dokonce hloupě, ale podle mě je práce s lidmi úžasná a dává mi obrovský smysl. Protože se s každým setkáním něco učíte a máte možnost si ověřovat, jak jste se posunuli ve svém vlastním rozvoji. Lidé jsou totiž úžasnými zrcadly. A je důležité jít světem s vidinou, že si všichni zasloužíme určitý respekt a kulturu jednání.
Upřímnost a poctivost. To jsou věci, které jsou podle mě důležité pro jakoukoliv pozici. Protože i když třeba neumíte dokonale to, co se zrovna vyžaduje, tak s tímto přístupem se to můžete naučit. Klíčový je pro mě také ten „driver“ těch lidí – proč například mění zaměstnání nebo co chtějí od života. Takové to rozkvetení, to rozjasnění v očích, když kandidáti začnou mluvit o věcech, které je baví, to je přesně to, co pro tu organizaci chcete. Důležité je také přicházet s novými nápady a nebát se udělat chybu.
Odchody lidí vnímám jako přirozenou součást práce personalisty. A není to jednoduchá součást, ani pro jednu stranu. Pro mě je v jakémkoliv jednání s lidmi nesmírně důležité, aby pocítili respekt a úctu. Ti lidé, ať už se stalo cokoliv, tak něco vykonali, mají nějaké vize, mají nějaké sny, které do té své práce promítli, a minimálně si za to zaslouží poděkování.
Vším tím, co činíme a jak se chováme, tvoříme kulturu. Tím, že ráno pozdravíte, usmějete se, vytváříte kulturu. Když byly ty horké dny, tak paní uklízečka mi otevírala okno dokořán a hezky jsme se na sebe usmály a měly jsme hezký den. A je to krásná kultura, protože jsem zažila případy, kdy jste přišla do kanceláře a nedozvěděla jste se vůbec nic, ani dobrý den. Na VUT lidé vědí, co dělají a proč to dělají. A i na jednotlivých fakultách prostě cítíte to tvůrčí prostředí. Proto ti studenti tam chtějí chodit studovat. Takže určitě VUT má kulturu.
Je pravda, že v tom světě IT byli vedoucími odborů, se kterými jsem během své praxe pracovala, převážně muži a žen, které by vedly vývojové týmy, jsme moc neměli. To, že jsou ženy považovány za něžné, „slabší“ pohlaví, ale neznamená, že nemohou mít silný hlas. Obecně je za mě prolínání mužských a ženských světů hezké a vnímání věcí z různých perspektiv nesmírně důležité. Je to přirozené a utváří to svět, ve kterém žijeme.
A vzkázala bych jim – a platí to pro ženy i muže – takové to masarykovské: nebát se a nekrást. Když to chcete, tak po tom jděte. A když ta příležitost přijde, tak ji vezměte. Strach, a konkrétně strach z neznáma, je hodně špatný driver. Naopak svým nestrachem nebo překonáním toho strachu můžete inspirovat jiné.
Po více jak třiceti letech práce v HR k určitým věcem dozrajete věkem a není možné se to naučit, protože si tím prostě musíte projít. Zkušenost na vlastním těle je, jak se tak říká, nejcennější. Jsem o tom přesvědčená, protože mě zkušenosti z praxe, zvláště za posledních deset let, svým způsobem připravily na roli, kterou momentálně zastávám.
Určitá schopnost uvědomění si potřeby relaxace u mě přišla až s věkem, dlouho jsem na to nebyla zvyklá a stávalo se mi, že jsem na to zapomínala. Pokud ale nenecháte tu emoci projít tělem a neodžijete si ji, tak ona se časem vrátí.
Relaxuji především pohybem. To je něco, co potřebuji v podstatě každý den. Někdy víc, někdy rychleji, někdy pomaleji, ale určitě pohyb. Nejraději běhám. Moje oblíbená délka trasy je mezi pěti a osmi kilometry.
Pro mě je VUT příležitostí a šancí se vším, co to obnáší. Takže pokud byste chtěli přijít pracovat na VUT, tak je to šance pracovat pro mimořádně důležitou instituci, která vychovává budoucí experty. Je to něco, co dává smysl. A já jsem ráda, že jsem ten krok udělala.
Související články: