Přístupnostní navigace
Přejít k obsahu
|
Přejít k hlavnímu menu
VUT
Menu
Život na VUT
Submenu
Atmosféra VUT
Prostory školy
Koleje
Stravování
Sport na VUT
Studentský život
Brno
Pro uchazeče
Submenu
Proč na VUT
Studijní programy
Dny otevřených dveří
Aktivity pro juniory
Celoživotní vzdělávání
Zpracování osobních údajů uchazečů o studium
E-přihláška
Pro studenty
Submenu
Studium
Předměty
Studijní programy
Harmonogram akademického roku
Závěrečné práce
Doktorské studium
Legislativa a předpisy
Studijní předpisy
Poplatky za studium
Zpracování osobních údajů studentů
Zahraničí
Studium a stáže v zahraničí
Uznání zahraničního vzdělání
Podpora při studiu
Stipendia
Knihovny
(externí odkaz)
Sociální bezpečí
Studium bez bariér
Podpora podnikání
Věda a výzkum
Submenu
Věda a výzkum na VUT
Podpora excelence
Mezinárodní vědecká rada
Systém zajišťování kvality výzkumu
Výzkumné infrastruktury
Transfer znalostí
Open Science
Projekty
Projekty ze strukturálních fondů
Specifický výzkum
Spolupráce
Submenu
Firemní spolupráce
Zahraniční spolupráce
Spolupráce se školami
Služby univerzity
Mezinárodní dohody
Univerzitní sítě
O univerzitě
Submenu
O univerzitě
Profil univerzity
Udržitelná univerzita
Podnikavá univerzita / ContriBUTe
Bezpečná univerzita
Vyznamenání
Organizační struktura
Legislativní a úřední záležitosti
Úřední deska
Ochrana osobních údajů
Kariéra a pracovní prostředí
Pracovní příležitosti
(externí odkaz)
Podpora a rozvoj zaměstnanců a studujících
Rovné příležitosti
Sociální bezpečí
HR Award
Ostatní
Kontakty
Pro média
Absolventi
(externí odkaz)
Umělá inteligence (AI)
Fakulty a vysokoškolské ústavy
Fakulta stavební
Fakulta strojního inženýrství
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Fakulta architektury
Fakulta chemická
Fakulta podnikatelská
Fakulta výtvarných umění
Fakulta informačních technologií
Ústav soudního inženýrství
Centrum sportovních aktivit
Středoevropský technologický institut (CEITEC VUT)
Součásti
Centrum informačních služeb
Centrum vzdělávání a poradenství
Koleje a menzy
Nakladatelství VUTIUM
Ústřední knihovna
České polovodičové centrum
Rektorát
EN
Přihlásit se
Přihlásit se
Web VUT
Intraportál
Studis
Teacher
Vavis
Můj účet
Elearning
Hledat
EN
Vyhledávání
Vyhledat
Zavřít
VUT
Udržitelnost
Co děláme
Pitná voda, kanalizace
Lidé
Kněz z VUT jezdí do tanzanské vesnice pomáhat a stavět domy
Udržitelná univerzita
Úvod
Co děláme
Udržitelná univerzita
Vzděláváme
Inspirujeme
Kontakty
Kněz z VUT jezdí do tanzanské vesnice pomáhat a stavět domy
Římskokatolický farář Jan Kotík jezdí do Tanzanie už šestým rokem. V kufru však kromě oblečení vozí i nářadí, aby mohl ve vesnici Mpanga stavět domy, střechy či nádrže na vodu. Kněz z brněnských Řečkovic tak využívá vzdělání a zkušeností, které získal při studiu stavařiny na VUT. Na cestách se už setkal s krokodýly i malárií, přesto říká, že se v Africe cítí bezpečně.
Jak se ze stavaře stane farář?
Já asi nemůžu říct, že jsem stavař. Vystudoval jsem sice stavařinu na VUT, na studia vzpomínám rád, praxi mám ale jen z brigád. Jsem z věřící rodiny a můj prastrýc byl farář v Křižanově, takže pro mě kněžství nebylo nic vzdáleného ani neznámého. Během studia na VUT jsem si uvědomil, že jako stavař bych stavěl budovy, které stejně jednou spadnou. Vnímal jsem to jako takovou dočasnou věc. Povolání, které člověk v životě stejně třeba změní. A vzpomněl jsem si na úryvek z Bible, kde Ježíš říká svým učedníkům: „v domě mého otce je mnoho příbytků“. Tak jsem si řekl, že než budovat něco dočasného na zemi je možná důležitější přivádět lidi do příbytků, které už tam jsou a které nespadnou. Proto jsem po dokončení VUT šel studovat do Olomouce teologii.
Nakonec se vám ale podařilo stavařinu s kněžstvím skloubit, že?
Jako farář mám na starosti celou faru, takže stavařinu využiji při správě budov. A šestým rokem jezdím do Tanzanie do vesnice Mpanga. Tam určitě zužitkovávám spíše své stavařské vzdělání než farářské. Pomáhám tam s projektováním i se samotnou stavbou. Většinou nás jede víc, z VUT tam s námi byl i absolvent strojařské fakulty Josef Šikula nebo stavař Josef Kánský. Někdy s námi jezdí i různí šikovní domácí kutilové. Prostě kdo chce pomoci, tak jede. Poslední dva roky se soustředíme hlavně na zajištění pitné vody a výstavbu školy ve farnosti.
Proč jste si vybral zrovna Tanzanii?
Studoval jsem teologii dva roky v Římě a tehdy tam byla také skupina tanzanských studentů. S jedním z nich jsme se spřátelili a při loučení jsme si řekli, že se jednou navštívíme. Když jsme pak v roce 2011 jeli s kamarádem Vladimírem Záleským na Kilimandžáro, zastavili jsme se za ním. Jmenuje se Norbert Kinolo Kalimangasi a působí jako katolický kněz v tanzanské vesnici Mpanga, kterou založili ve třicátých letech minulého století italští a švýcarští misionáři. A ten pobyt v jeho farnosti nás nadchnul víc než celý výstup na Kilimandžáro. Nadšení a bezprostřednost tamních lidí, navíc to prostředí a krásná krajina. Řekli jsme si, že bychom jim mohli začít pomáhat. Pokud si dobře vzpomínám, jezdíme tam od té doby každoročně, vždy v lednu nebo v únoru na dva až tři týdny.
Jaké problémy tamní lidé řeší?
Oni tam mají vícero problémů. Mnoho nemocí je zapříčiněno tím, že nemají pitnou vodu. Berou si vodu z řeky nebo z různých nevyhovujících studní. Jeden rok jsme tam proto instalovali solární čerpadla, která čerpají vodu nahoru na kopec a lidé z vesnice si tam pro ni mohou chodit. Letos jsme tam vybudovali nádrž o objemu dvaceti kubíků a instalovali čisticí filtry. Spolupracujeme na tom s Vojtěchem Kundrátem z chemické fakulty VUT, který jel do Mpangy s námi, aby otestoval svoji
filtrační membránu
. Navrhl jednoduchý filtr, který je tvořený čtvercem s otvory v rozích. Pověsí se na hák, a když jím proteče voda, tak je bakteriologicky nezávadná. Cílem bylo, aby lidé mohli filtr používat i u sebe doma. Na filtračním systému Vojta dál pracuje – zjistil, co je špatně, a na základě toho teď vyvinul filtrační membránu druhé generace, která by měla vodu čistit ještě lépe. A tu teď budeme zase v Tanzanii zkoušet.
Na svých cestách do Tanzanie se setkal s krokodýly i malárií. Přesto se tam cítí bezpečně | Autor: Igor Šefr
Jak ještě se jim snažíte pomoci?
Postavili jsme tam dvě střechy, teď pracujeme na výstavbě střední školy, aby děti měly kam chodit po dokončení základní školy. Před lety jsme jim tam poslali také tři traktory. Bylo to po naší první návštěvě. Ptali jsme se Norberta, jak konkrétně jim můžeme pomoct. Nevěděli jsme, co by potřebovali. Lidé tam jsou hodně závislí na zemědělství, takže jsme se shodli na tom, že by přišly vhod nějaké stroje. Norbert se po třech měsících ozval, že by se jim hodil traktor. Jeho farnost má ve správě pole, takže by jej mohli obdělávat a vypěstovat jídlo pro děti, které chodí do školy. Tak jsme u nás udělali sbírky a pořídili jsme tři starší traktory a poslali je lodí z Hamburku do Tanzanie.
Dostali jsme tehdy také nabídku od ŽĎASu, že pro nás ulijí kostelní zvon. Norbert to přivítal, ale upozornil, že nemá věž. Tak jsme mu poslali plány a pak postavili věž, na kterou by se zvon mohl pověsit. Zvon jsme přibalili do kontejneru k těm traktorům. Jednou jsme tam přivezli i šicí stroje, které nám darovala jedna paní. Vojta předvedl tamním ženám prototyp tašky a batůžku, aby to zkusily ušít z místních látek. Teď to prodává na e-shopu
Morogoro
. Lidé si mohou koupit tašku ušitou přímo v Tanzanii. A ty ženy jsou velmi hrdé na to, že se jejich výrobek prodává v Evropě.
Dalo by se říct, že nejvíce trápí obyvatele Mpangy materiální nedostatky?
Lidé v té vesnici, kam jezdíme, netrpí hladem. Je tam úrodná zem, zeleno a dobře se střídá období dešťů a sucha. Pokud nedojde k výkyvu počasí, dokážou si jídlo vypěstovat a jezdí ho prodávat na trh. Poskytují si i různé služby, někdo se třeba nabídne, že zajde k řece a donese vodu a ostatní mu za to zaplatí. Nebo někdo má elektrocentrálu a za poplatek nabíjí telefony. Viděli jsme tam třeba krejčího, který měl šlapací stroj umístěný téměř na ulici a šil lidem na míru oblečení. Dva muži z naší výpravy za ním pak šli a nechali si ušít košili. Tak podpořili místního řemeslníka, a ještě si přivezli suvenýr. Na venkově je velká nezaměstnanost, takže si každý vydělává, jak může. Tamní obyvatele ale dost trápí i špatná doprava. Do hlavního města vede jen polní cesta a nejbližší nemocnice je 170 kilometrů vzdálená. A pak jsou tu různá přírodní nebezpečí…
Jaká? Potkalo vás nějaké?
Jednou nás varovali, ať si dáme velký pozor na krokodýly. Ten rok totiž sežrali v Mpanze pět lidí. Bylo proto nebezpečné chodit k řece, kam si ale většina z nich musí pro vodu. Napíchali tam proto okolo břehu bambusové tyče, aby proti krokodýlům postavili ohradu. Nebezpečí je všude. Stačí i to, že zaprší a silnice se rozbahní. Zapadli jsme kvůli tomu s náklaďákem, nemohli pokračovat dál a dlouho jsme se nemohli vyhrabat. Naši kamarádi se zase v Tanzanii vybourali s autobusem, a než to stihli logisticky vyřešit, místní jim skoro všechno rozkradli. Nebezpečná je i malárie, naštěstí se dá dobře a rychle vyléčit, pokud si člověk vezme včas léky. Také jsem ji dostal, ale během dvou tří dnů jsem byl v pořádku. Je to jako chřipka. Preventivně se sice dají užívat antimalarika, ale ty brát nechceme, protože člověka dost oblbují. Přes to všechno, co jsem vyjmenoval, se tam ale já osobně cítím bezpečně.
Vidíte nějaký rozdíl mezi věřícími tady a v Mpanze?
Když jsme tam byli poprvé, tak některé děti nikdy předtím neviděly bělocha. Bylo to pro ně trochu zjevení, ale už si zvykly. Je to takový střet dvou kultur. Přivezl jsem si odtamtud sošku Ježíše, který má černošské rysy. Místní si křesťanství trochu přetváří do své kultury. Jejich zpěvy mají africké rytmy a při mši v kostele používají bubny. Když jsem na mši byl poprvé a slyšel jsem ty africké bubny, byl jsem hodně překvapený. Ale jinak jsou křesťané po celém světě vesměs stejní. To je na tom úžasné. I když se hudba lehce liší, katolická mše svatá je po celém světě stejná. Líbilo se mi, že když šel sedlák sít na pole, tak si s sebou do kostela přinesl osivo. A kaplan mu požehnal, aby se vydařila úroda. A když mše skončila, sedlák to vzal a šel s tím na pole. Já ale bohužel nemám tolik času se s místními lidmi družit. Poněvadž máme hodně práce, nejlépe se znám s těmi, se kterými pracuji. Vždy opráším svoje základy svahilštiny. Lidé jsou tam hodně vděční. Vidí, že naše návštěva je k něčemu a že je to dobrá věc.
Jak jsou vaše výjezdy do Tanzanie financovány? Mohou vás lidé nějak podpořit?
Každý, kdo tam jede, si to platí sám. Je to na dobrovolnické bázi. Někdy nám pomůže i nějaká firma nebo dárci z různých farností. Věřící z řečkovické farnosti to podporují také a rádi. Vidí, že se v Mpanze děje něco prospěšného. Znají i Norberta, který přijel do Brna na návštěvu. Jinak si to ale každý z nás sponzoruje sám. Je nutné zaplatit si letenku, to je asi patnáct tisíc korun, a vozíme si i svoje nářadí. Jedeme tam jako normální turisti, akorát vedle oblečení máme v kufru i nářadí. Před rokem jsme ale založili spolek
Ifakara
, který všechny naše aktivity zastřešuje. Je tam číslo účtu, takže lidé mohou přispívat i tímto způsobem. A přímo místní obyvatele lze podpořit třeba zakoupením tašky nebo batůžku z Morogoro.
Pojedete do Tanzanie i teď v únoru?
Vypadá to, že ano. Já vždycky doufám, že až si to tam odpracujeme, tak si třeba tu zemi trochu víc procestujeme. Ale zatím jsme se k tomu nedostali. Norbert říkal, že by letos chtěl udělat další střechu. Tak to cestování asi zase nevyjde…
(mar)
Publikováno
05.10.2018 09:28
Odkaz
https://www.vut.cz/udrzitelnost/co-delame/pitna-voda-kanalizace/f38102/d177078
Fakulta stavební
absolventi
Odpovědnost:
Bc. Tereza Kučerová
Nahoru