Brněnské výstaviště nemá podle Lenky Štěpánkové obdoby nejen v Česku, ale i v mnoha sousedních zemích. Bylo vybudované ve dvacátých letech minulého století, a na rozdíl od jiných výstavišť pavilony přečkaly válku i pozdější tendence veletržní areály přestavovat. „Rozsah, v jakém se zachovala původní koncepce i pavilony, je skutečně v Evropě ojedinělý,“ shrnuje Štěpánková a vyzdvihuje dvě oblasti, kterým se její projekt věnuje – stavebním změnám památek v areálu a proměnám památkové ochrany.

Zvláštní pozornost věnuje Bauerovu zámečku, který na místě dnešního výstaviště stál dávno před prvními prosklenými pavilony. „O úžasných interiérech se vždycky vědělo. Je tam reprezentativní mramorový sál, který navrhoval Adolf Loos. Nevědělo se ale, že rozsah těch úprav byl mnohem větší a že Loos zařídil interiéry celého horního patra domu,“ dodává Štěpánková. Z historických dokumentů zjistila například, že v mramorovém sále zámečku měly být položené parkety, ale nakonec se místo nich v osmdesátých letech zvolila mramorová podlaha. „Vzala jsem si za cíl během korona krize dobádat poválečnou historii s využitím archivů výstaviště, ke kterým mám přístup. V podstatě dělám takový předprůzkum, na který by někdy v budoucnu mohl navázat regulérní stavebně-historický průzkum, což je vrtání do zdí a odkrývání vrstev. Naposledy se tu dělal v devadesátých letech.“

Za kulturní památku se neprohlašují pouze staré hrady, ale i novodobá architektura, která primárně slouží právě třeba k pořádání veletrhů. V prvních desetiletích existence se ale o budovy podle Štěpánkové příliš nepečovalo, naopak areál ve třicátých letech výrazně zchátral. „V šedesátých letech přišla velká vlna zájmu o meziválečnou architekturu. Loni bylo výročí Bauhausu a zahraniční návštěvníci se mě ptali, jestli je výstaviště styl Bauhaus. A ono v podstatě je, jen u nás je zvykem tomu říkat funkcionalistická architektura. V době socialismu bylo vysoce oceňované, ale zásadně se o něm hovořilo jako o avantgardní konstruktivistické architektuře, protože se muselo poukazovat na spřízněnost s ruskými konstruktivisty.“

Při rozhovorech s pamětníky a hledání v archivech narazila Lenka Štěpánková i na úplně nové informace. „Můj nejzajímavější objev se týká staveb z poválečného období, což jsou památkově chráněné pavilony Z a C. Hrozně mě překvapilo, když jsem zjistila, že dříve měly plastovou průsvitnou kopuli. Původně to bylo na pavilonu Y, potom na pavilonu C a na pavilonu Z to byl jenom vrcholek. Šlo o jedno z prvních použití plastů ve stavebnictví.“ Vlastnosti materiálu ale příliš nehrály v jeho prospěch a v průběhu času byl nahrazen plechem. „I na to chci poukazovat, že kulturně-historický význam nespočívá vždycky v tom, co se dochovalo dodnes, ale také ve skutečnosti, že architektura výstavních prostorů umožňovala experimentování,“ připomíná zároveň Štěpánková. Výstavní areály je podle ní těžké chránit jako celek, protože se velmi často mění. Nevyhovující budovy jdou k zemi a místo nich se staví moderní. Stejně tak tomu bylo v minulosti v Brně. Třeba pavilon M je už třetí toho jména a také pavilon D několikrát změnil nejen podobu, ale také polohu.

Dřívější veletržní architektura byla něčím na pomezí exponátu, stánku a dočasné budovy. „Stavby byly po deseti letech v takovém technickém stavu, že bylo lepší je nahradit něčím novým. Často se také měnilo pojetí celého území. V Brně se dochovala původní koncepce urbanistické osy od architekta Kalouse, aniž by byla památkově chráněná. Dvě osy se stromořadím tu zůstaly, i když se kolem bouraly budovy a stavěly nové. Opravdová kvalita se jednoduše obhájí sama,“ volně přechází od tématu vývoje jednotlivých památek ke změnám památkové ochrany Lenka Štěpánková.

To, že zkoumání historie není žádná nuda, potvrzují některé z historek, které se jí podařilo při bádání sesbírat. „Slyšela jsem třeba, že se tady při bourání jednoho ze starých pavilonů vykopala kostra německého vojáka. Moji oblíbenou historku mi vyprávěl jeden služebně starší kolega. Když se opravoval pavilon G, tak si tehdy z JZD Slušovice vypůjčili VAPku, aby otryskali fasádu. Vodním paprskem ale prošli přímo skrz betonovou zeď, a tak se přišlo na to, že při stavbě pavilonu byl použitý hlinitanový cement a budova je zralá na demolici “

Na otázku, jaká je její oblíbená stavba na brněnském výstavišti Štěpánková odpovídá, že se to během jejího patnáctiletého působení na výstavišti několikrát změnilo. „Teď jsem si na nějakou dobu hodně oblíbila zámeček. Připravovali jsme v něm výstavu a zjistili plno zajímavostí, takže je to teď takový náš mazlík. Před nějakou dobou to bylo Králíkovo divadlo, kde jsme přemýšleli, jak do něj vrátit život,“ uzavírá architektka s tím, že vidí i možnost otevření části brněnského výstaviště veřejnosti, jak se dříve uvažovalo. Zatím si ale musí návštěvníci počkat na další z veletrhů nebo brněnských akcí.

(tk)