„Když sypete písek na hromádku, vytvoříte kužel s určitým sklonem. S našimi vlákny by bylo možné dosáhnout strmějšího sklonu takového kužele. A stejně si to lze představit i u náspu, na kterém je v plánu například stavba silnice,“ vysvětluje na příkladu Pavel Koudela z Ústavu geotechniky Fakulty stavební VUT, který se mikrovyztužováním zabývá. S kolegy se snaží najít ideální podobu malých plastových vláken, která po přimíchání například do zeminy zlepší její parametry, například umožní stavět ve větším sklonu.

V současnosti se do zeminy a dalších směsí využívaných na stavbu valů přidává cement, či vápno. V laboratořích na VUT zkouší stavaři nahradit chemické příměsi vlákny vyrobenými na 3D tiskárnách. „Běžně se používají vlákna o něco silnější než lidský vlas. Taková výztuž se přidává třeba do betonových podlah. Jednoduše se zamíchají do betonu, směs se vylije a při zrání betonu tím zabraňují vzniku vlasových trhlin. My si tiskneme vlákna na 3D tiskárně s technologií FDM, což nás trochu limituje v tom, že jsou větší. Měří asi 20 milimetrů a v průřezu 0,5 mm na 1 mm. Vlákna jsou z plastu a na konci mají háček. Tím se zachytí do zeminy a síly, které na ni působí, se přenesou do vlákna. Kdyby tam háček nebyl, hladké vlákno zeminou projede bez efektu,“ vyzdvihuje novou myšlenku Koudela.

I přesto, že některé testy prokázaly po přimíchání mikrovýztuže zvýšení pevnosti až o 150 %, Koudela stojí nohama na zemi a rovnou jmenuje několik oblastí, ve kterých chystají další zkoušky. Cílem jedné z nich je zjistit, jaký je ideální poměr výztuže a zeminy, další výzva může být v různých materiálech, ať už samotné zeminy, tak i vláken. Ta jsou z plastu a výzkumníci by rádi našli ekologičtější řešení: „U některých použití se ukazuje, že zpevněnou zeminu je potřeba mít především na začátku budování náspu. Pevnost se totiž časem zvyšuje. Zemina si sedne, zmenší se objem pórů, a pak už není potřeba, aby byla doplněna o plastová vlákna, která ji zpevňují. Nabízejí se tím pádem materiály, které se postupně v zemi rozloží. Dnes se využívá třeba kyselina polymléčná, ta se ale kompostuje při šedesáti stupních, kterých v zemi přirozeně nedosáhneme. Čeká nás proto nejspíš ještě spolupráce s chemiky.“

Další výzvou bude i zkouška na větším vzorku. “Na 300 gramů zeminy přidám 6 gramů vláken a vytvořím válcový vzorek 50 mm v průměru a 100 mm výšky. Na kubík zeminy to vychází asi 30 kilogramů vláken. Za den ale zvládnu vytisknout asi 25 gramů,” uzavírá Pavel Koudela s tím, že zatím neví o jiném výzkumu celosvětově, který by pracoval s podobným typem mikrovyztužování.

(tk)