Na Fakultě výtvarných umění mi pod rukama procházelo plno materiálů. Starší a zkušenější studenti učili technologii ty mladší. Velmi mne to bavilo, ale současně mi to přišlo velmi zdlouhavé. Dostat se ke kvalitnímu odlitku modelované figury zabere při studiu třeba dva, tři měsíce a tvůrčí část je poměrně krátká. Většinu času se snažíte tvar dostat přes formování, broušení a povrchové úpravy až do finále. Měla jsem tvůrčí přetlak, ale limitoval mě právě tenhle proces. Nechtěla jsem v tu chvíli za každou cenu hledat něco svého originálního. V Opavě jsem pak jednou získala možnost vystavovat v atriu Domu umění. V umělecké škole nad galerií jsem dostala na tři týdny půdu, vymyslela jsem námět a nakoupila si materiál. Nakonec jsem použila rabicové pletivo a drát. Vytvořila jsem takové první skřetice Průzkumnice, které běhaly po prostoru. V tu chvíli to zajiskřilo a věděla jsem, že tudy vede cesta, jen bude ještě dlouhá. To bylo před třinácti lety. Poslední čtyři roky dělám volné práce téměř výhradně s tímhle materiálem. Většinou jsou to skupiny nebo větší objekty. Vždycky jsem cítila potřebu, aby si sochy vytvářely vlastní subkultury.

Já tomu říkám, že šiju. Chtěla jsem vytvářet sochy už přímo z finálního materiálu. Vybrala jsem si rabicovou síť, což je takové plátýnko, které mělo být úplně prvotně jen podklad. Z drátů a sítě jsem chtěla vytvořit kostru a obalit ji jemnou sítí s oky. Když jsem ale začala prošívat rabicovou síť, tak mi to samo o sobě přišlo nosné, ať už vzniklá struktura, tak i to jak fungovala s prosvícením. Vznikala tím kresba, což byla vždycky taková moje bolístka. Z pohledu laika kreslím výborně, z pohledu výtvarníka to má ale dost limitů. Vždycky jsem obdivovala skvělé kreslíře, a jednoho si vzala, protože tam jsem u sebe cítila největší rezervy a teď jsem v situaci, kdy ty sochy s pomocí sítě v podstatě kreslím. Nemám žádnou formu, co bych obtáčela nebo obšívala. Místo plátna mám rabicovou síť, tu nastříhám, vytvaruju, navrstvím, prošívám několikrát dokola. Šiji takový obal objektu nebo člověka. Naučila jsem se přijímat drobné nepřesnosti a nepředělávat je, protože to materiálu škodí. Nikdy jsem na konci nevzala nůžky a neustřihla nohu, abych ji mohla udělat znovu. Maximálně udělám vsadku do tvaru. Sochu stavím od stehna, to je základní kámen. Ustřihnout třeba právě stehno by mi přišlo nefér ke zbytku sochy.

Používám flexu, nůžky, kleště a rukavice. Bez rukavic už na drát nesáhnu a snažím se k tomu donutit všechny, kdo se sochami manipulují. Drát zvládne rukou projet jako jehla. Když šiju vnitřní část sochy, tak to je období, kdy mám ruce poškrábané až na pažích, ale jen na povrchu. Je to tvrdá ženská práce. S prošíváním mi pomáhají kamarádky, obzvlášť, když je soch více najednou. Socha je díky tomu pevnější, protože musí přežít přenášení a převoz. Materiál se pak musí udržovat. Kdo si mou sochu pořídí, tak ví, že je potřeba ji jednou za půl roku nebo rok naimpregnovat, nastříkat lakem, pokud je umístěná v exteriéru. Někdy to není jednoduché, protože je potřeba objednat třeba i plošinu, když socha visí příliš vysoko. To není jako když si ji postavíte na zahradu.

Kostel svatého Josefa zavřeli komunisti a od té doby chátral. Manželé Kasperovi ho zachránili a nechali opravit. Na výstavách v Německu a v Trutnově viděli některá moje díla a rozhodli se mne oslovit, abych pro kostel oltář navrhla. Dostala jsem historické fotky s původním oltářním obrazem svatého Josefa s malým Ježíškem. Měl stejný tvar jako vstupní dveře a chtěla jsem ten prvek nějak sochařsky do presbytáře vrátit. Myšlenka byla místo oživit a vytvořit z něj poutní místo. Bylo mi jasné, že jedna socha Josefa uprostřed prázdného kostela lidem za výlet úplně stát nebude. Navrhla jsem, že vytvořím kompozici s příběhem svatého Josefa, kterého s nadsázkou označuji za nejznámějšího otčíma, který se ujal cizího dítěte. Sama nejsem křesťan, takže jsem hledala cestu k příběhu i zvěstování andělů skrze dějiny umění. Chtěla jsem přenést auru starého oltářního umění novou formou. Nakonec tam opravdu není jen Josef sám, ale je tam spolu s malým Ježíšem, Marií, anděly a amorky. Se sochami jsem vstoupila do prostoru i mimo presbytář a celou sestavu tvoří čtyřiadvacet figur. Rok a půl jsem tímhle projektem žila, když ne přímo v práci, tak v hlavě. Hodně mě posílila odvaha a důvěra majitelů, že to dokážu. Nepochybovali o tom, že dostanou něco, co jinde není. Jsem ráda, že se to podařilo, protože takové figurální sousoší tady dlouho nevzniklo.

(tk)