„Po střední škole jsem zkusil studium informatiky na Masarykově univerzitě, ale to mě nezaujalo. Můj bratr, který v té době chodil na VUT, mě pak přemluvil, abych to zkusil na strojárně, a našel mi i Poradenské centrum Přes bloky, dnešní Alfons,“ vzpomíná čerstvý absolvent inženýrské mechaniky Tomáš Zbavitel.

Tím začala jeho náročná cesta nejprve za bakalářským, později za inženýrským titulem. „Snažím se na svůj handicap příliš nesoustředit, občas mám pocit, že jsem stejný jako ostatní. Pravdou ale zůstává, že hodně informací mi uniká. Proto jsem potřeboval tlumočnické nebo přepisovatelské služby,“ vysvětluje Tomáš.

Oporou mu bylo centrum Alfons, zejména tlumočnice Jitka Hořanská a Radka Kulichová, které s ním prošly de facto celým studiem a s nadsázkou řečeno by si samy zasloužily čestný titul inženýra. „Když jsem na přednášce z konstruování poprvé uviděla výkres, zděsila jsem se. Znakový jazyk je hodně názorný a tlumočník musí sdělení nejprve sám pochopit, aby byl schopný je odznakovat. Takže jsme se učili spolu s Tomášem. Ale Tomáš byl obdivuhodný. I když jsem někdy měla pocit, že vůbec nechápu, co tlumočím, on mi říkal, ať jsem v pohodě, že to chápe,“ popisuje Hořanská.

Obě tlumočnice znal Tomáš Zbavitel už z dřívějška a společné překonávání překážek jejich vztah posílilo. „Teď jsme si daleko bližší, naše společné úsilí z nás udělalo kamarády. Přepisovatelé a zapisovatelé se neustále střídali, přesto jsem se s některými stejně sblížil. Jsem společenský a nenáročný student. Oběma tlumočnicím i všem ostatním moc děkuji za pomoc i osobní nasazení,“ říká Tomáš.

Kromě podpory tlumočníků a přepisovatelů mají neslyšící studenti nárok třeba na individuální výuku angličtiny, případně i jiných předmětů, dohodnou-li se s vyučujícím. Tomáš Zbavitel takto absolvoval třeba přednášky z fyziky nebo statiky. Jde o předměty natolik složité, že jejich tlumočení „naživo“ není efektivní.

Neslyšící student taky dostává během písemných zkoušek čas navíc. Byť se to zdá jako protimluv – vždyť má zadání napsané na papíře – čas k dobru má pomoci popasovat se nikoliv s obsahem odpovědi, ale s českým jazykem. „Pro neslyšící je prvním jazykem znakový jazyk, který má svoji vlastní gramatiku a strukturu odlišnou od mluvené češtiny. Český jazyk je tedy pro neslyšící cizím jazykem, je to, jako byste skládali zkoušku třeba v angličtině. Proto i psaný projev neslyšících může obsahovat chyby a může připomínat projev cizince. To ale nesouvisí s inteligencí studenta, jen prostě dělá chyby třeba jako student angličtiny, který se snaží mluvit nebo psát anglicky,“ vysvětluje Kulichová. Úlevy tedy neslyšící student nemá, podpora má jen pomoci vyrovnat handicap a nastavit stejnou startovní čáru.

Ještě jeden „zlepšovák“ Tomáš využíval, a dokonce se na něm i podílel: slovník vybraných technických pojmů pro český znakový jazyk. Vytvořené znaky zrychlovaly překlad odborných termínů ve výuce. Tomáš byl nejen prvním uživatelem, ale je i tváří slovníku: videa, na nichž znakuje pojmy jako adheze, hřídel nebo iterace, jsou volně dostupná na internetu. „Jsem opravdu rád, že jsme slovník vytvořili, protože ho dokonce využívají i ostatní školy, například střední školy pro sluchově postižené. Stále se v tom snažíme pokračovat,“ říká Tomáš.

Otevřená mysl a ochota vyjít vstříc. To jsou podle Jiřího Krejsy důležité vlastnosti pedagoga, v jehož posluchárně usedne do lavice neslyšící student. První Krejsova přednáška pro Tomáše přitom nebyla vůbec ideální. „Tlumočnice si stoupla vedle mne a začala tlumočit moji přednášku z kinematiky. Úplně mě to rozhodilo. Člověk není zvyklý, že mu někdo v zorném poli mává rukama, a i když jsem znakům nerozuměl, bylo to takové vizuální echo s několikavteřinovým zpožděním. Úplně mi přednášku rozbila, nebyl jsem schopen dát dohromady souvislou větu. Musel jsem ji chudinku vykázat někam do rohu,“ vzpomíná s úsměvem Krejsa.

Handicap je překážka, ale nikdy není tak velká. Řešení se vždycky najde, chce to hlavně snahu, přesvědčení a vytrvalost.

Svět neslyšících ho ale začal zajímat. S tlumočnicemi i Tomášem brzy našli společnou řeč a Krejsa začal sám chodit na kurzy znakového jazyka. Po dvou letech umí asi 1300 slov, a i když si na odbornou debatu s Tomášem, kterému vedl bakalářku i diplomku, netroufne, popovídat si s ním prý umí. „Lehkou konverzaci ve stylu: „Ahoj, jak se máš? Dneska je škaredě“ bych zvládnul. Ale překvapilo mě, že to Tomáš vydržel a studium dokončil. Muselo to pro něj být opravdu těžké, cesta ke každé informaci je pro něj velmi ztížená. Má můj obdiv,“ chválí svého diplomanta Krejsa.

Jestli byly přednášky pro Tomáše Zbavitele a jeho tlumočnice výzvou, nebylo to nic proti státnicím. „Tlumočnice se strašně bály, aby mu nezkazily obhajobu. Tomáš na ní prezentoval jako každý student, jen ve znakovém jazyce, a tlumočnice nám jeho projev překládaly do češtiny. Pokud by udělaly chybu, vypadalo by to jako jeho chyba. Hodně jsme proto trénovali. A je fakt, že na začátku byly i některé úsměvné situace. Znakový jazyk je totiž hodně založený na kontextu a znaky pro různé věci se mohou velice podobat,“ popisuje Krejsa.

Obavu ze státnic měl i Tomáš. „Byl jsem hodně nervózní, až tak, že bych nejraději utekl. Měl jsem ale velkou podporu od rodiny, od mé přítelkyně, zaměstnanců z Alfonse a od ostatních přátel. Začátek obhajoby diplomové práce jsem málem pokazil, nestihnul jsem se v mysli rychle přeorientovat. Proto jsem musel na chvíli prezentaci přerušit, nadechnout se a vědomě se přinutit k soustředění. Potom už šlo všechno nějak samo. Jsem opravdu rád, že jsem to nevzdal a neutekl,“ dodává.

A dalším zájemcům o studium mezi neslyšícími vzkazuje: „Handicap je překážka, ale nikdy není tak velká. Řešení se vždycky najde, chce to hlavně snahu, přesvědčení a vytrvalost. Nebojte se žádné výzvy. Kdo nic nezkusí, nikam nedojde. A Alfons vám poradí i pomůže. Zbytek je pak už jen na vás,“ uzavírá spokojeně nyní už Ing. Tomáš Zbavitel.