Předložená dizertační práce se zabývá studiem makro a mikroreologických vlastností hydrogelových systémů s inkorporovanými strukturami, které mohou věrohodně modelovat systém extracelulární matrice (ECM) s nanonosičem léčiva. Hlavní myšlenka a primární motivace v této vědecko-výzkumné oblasti studia pramenila z otázky potenciální korelace viskoelastických vlastností hydrogelových materiálů jako celku (makroúroveň) s těmi, které byly získány lokálně (mikroúroveň), tedy jestli, a případně do jaké míry, spolu souvisí mechanické vlastnosti modelů ECM a pohyb nanonosičů v nich. V rešeršní části práce jsou kromě teoretických možností uskutečnitelnosti matematického propojení transportu částic s makroreologií také části věnující se volbě materiálů vhodných pro tuto závěrečnou práci. Hydrogelovou matricí byl na tomto základě zvolen agarózový hydrogel jakožto jednoduchý polysacharidový systém, dále také komerčně dostupný gelový systém Geltrex s komplexním složením věrně imitující nativní ECM. Nosičové systémy pak byly modelovány křemičitými nanočásticemi o různých velikostech (10, 30, 100 nm) dále také micelami vzniklých z kladně (CTAB), záporně (SDS) a také nenabitých (Tween 20) tenzidů. Experimentální část je poté rozdělena na dva základní oddíly. První z nich se zabývá komplexní makroreologickou charakterizací pomocí reometrie, druhá část je orientována na charakterizaci mikroreologickou, přičemž pro účely této práce byla konkrétně volena metoda dynamického rozptylu světla (DLS) a také fluorescenční korelační spektroskopie (FCS). Významná část práce je poté věnována vlastní korelaci získaných dat, ať už se jedná o porovnatelnost reometrických testů mezi sebou nebo přímo výstupů z makro a mikroreologických technik. V závěrečné části práce je pak také hodnoceno samotné použití zvolených přepočtů či je diskutován smysl a případná omezení jednotlivých metod studia.